V
polovině července jsem šla okolo místního "mlýna"
(v současnosti je to sice restaurace firmy Fanta, ale
pořád říkáme mlýn) a přes dědinu přejížděly kombajny.
Řekla jsem si „začaly žně...“ a hlavou mi proběhlo,
jak jsem byla malá, v obilných polích jsme si dělali
cestičky a skrýše, hospodáři nás honili a jak to krásně
vonělo. A taky jsem si vzpomněla na dožínky, asi jediné,
které si já pamatuji. Doma jsem pak procházela staré
fotografie a říkala si, že je škoda, že se u nás už
neslaví.
Lidové obyčeje pokaždé směřovaly k zajištění dobré
úrody. V naší farnosti v období svátků sv. Marka lidé
obcházeli v průvodu kříže v polích okolo dědiny a
všichni se modlili za dobré počasí a dostatek vláhy,
za odvrácení vichřic, krup a bouřek. Když byly prosby
vyslyšeny, rolníci měli dobrou sklizeň.
Koncem srpna pak skončila nejdůležitější práce – dostat
úrodu v pořádku pod střechu a tím zakončit všechno
úsilí, vynakládané v průběhu celého roku. Rolníci
si vydechli a mohlo se slavit – začaly dožínky.
Společné dožínky se v Ratíškovicích začaly slavit
teprve po I. světové válce. Dopoledne byla v kostele
sloužena slavnostní mše – poděkování Bohu za dobrou
úrodu. Slavnost začínala průvodem. Někdo šel ve slavnostním,
jiný v obyčejném – pracovním kroji. Děvčata a děti
měly srpy a hrabice opletené obilnými klásky a lučním
kvítím (foto 1),
mládenci měli nazdobené kosy. Průvod šel k hospodáři,
kterým byl většinou některý z bohatších sedláků, po
několik let také starosta Ratíškovic. Doprovázela
je muzika, lidé se zčásti vezli na nazdobených, ověnčených
vozech (foto
2), někteří šli pěšky. Jeden pár,
předem určený stárek a stárka, opatroval slavnostně
nazdobenou dožínkovou korunu (foto
3), složenou z dvanácti prutů opletených
obilnými klasy a kvítím, nahoře zakončenou makovicí.
Ta byla předána hospodáři společně s přáním štěstí,
zdraví a dobré úrody v příštím roce. Starostovi byl
předán dožínkový věnec (foto
4), následovalo sólo pro chasu a
hospodáře. Byla povolena oslava úspěšné sklizně a
začala taneční zábava, která probíhala většinou na
místní „Orlovně“ (foto
5) (prostor dnešní nové MŠ a prodejny
Jednota).
Dožínky jsou starým obyčejem, protože lidé byli závislí
na sklizni a nad jejím úspěšným dokončením se vždy
radovali, zvláště pokud byla úroda dobrá a zajistila
dostatek potravy pro všechny a dostatek krmení pro
dobytek na další rok. Oslavy sahají pravděpodobně
až do pravěku a ve starogermánském světě patřily k
nejdůležitějším svátkům roku; původně byly poděkováním
bohu, spojené s lidskými nebo zvířecími oběťmi. Křesťanství
tyto kruté zvyky zlikvidovalo a v dalších stoletích
z nich zbyly jen symbolické dary. Dnes známou podobu
s ozdobenými vozy a průvodem ženců, kteří šli obřadně
oznámit majiteli polí skončení sklizně, získaly dožínky
nejspíš až po třicetileté válce v 17. století, kdy
se feudální velkostatky začaly orientovat na pěstování
obilí ve velkém. Do té doby existovala převážně menší
hospodářství, výnosy byly menší a oslavy také méně
okázalé. V roce 1792 se dožínkové vozy účastnily slavnostního
průvodu při korunovaci Františka I. českým králem,
v roce 1836 vyjely na počest korunovace posledního
českého krále Ferdinanda V. Dobrotivého. V rámci Národopisné
výstavy českoslovanské v Praze roku 1895 byl inscenován
slavnostní dožínkový průvod a čeští vlastenci se tím
snažili podpořit myšlenku svébytnosti českého národa.
V první polovině 20. století se organizátory stali
členové agrárního hnutí. Po roce 1948 je pak organizovala
podobným způsoben vládnoucí komunistická strana, která
jim navíc ještě vtiskla budovatelský ráz.
V Ratíškovicích byla v minulém století pořadatelem
Zemědělská družina a Jednota Orla československého,
která se snažila udržovat a oživovat staré zvyklosti.
Zpočátku dožínky probíhaly v obecní hospodě a od roku
1927 se konaly v místní Orlovně. O jejich přípravě
se zmiňuje i kronika Orla. Podle zápisů ze dne 10.
srpna 1930 „se přikročilo k jednání o dožinkách.
Hospodářem roku byl nepřítomný Kašpar Gajdík k němuž
musí se hned po schůzi jít se optat zdali to přijme.
Za stárka navrhováno bylo mnoho členů ale každý se
vytáčel tak že to zůstalo na Jos. Zemánkovy ml. Stárkou
či drůžkou byla zvolena Antonie Tomanová. Fr. Gajdík
obstará říkání pro všechny. Jan Kordula a Petr Příkaský
budou pořadateli. 10 chlapců se přihlásilo, že pojedou
na koních věnčených. 8 že půjde za sekačů a děvčata
za odbíračky.“ V roce 1932 pak „bratr Jan
Foltýn jako předseda lid. Jednoty žádá aby se dožinky
pořádali společně na což všichni přistoupili.“
V místní obecní kronice se žádný zápis z předválečných
dožínek neobjevil, kronikář a učitel Jan Mikl psal
jen údaje o sklizni. Několik málo zápisů je z padesátých
let – v duchu družstevní politiky, a až v roce 1966
se pokusil tento starodávný zvyk obnovit tehdejší
Slovácký krůžek. „ 28. 8. pořádal kroužek spolu
s JZD starodávné dožínky. Krojovaná skupina na koních,
ženci na ozdobených vozech, chlapci s ozdobenými hrabicemi,
odbíračky se srpy, pestrý to průvod v slováckých krojích
přešel dědinou, pro předsedu JZD a pak na parket na
sportovním stadionu, kde se odbývala dožinková slavnost.
Do kroku vyhrávala dechovka. Na stadionu byly proslovy,
zaměřené na průběh žní a výsledky vykonané práce.
Hovořili předseda MNV i předs. JZD. S říkáním děvčat
byly pak funkcionářům JZD předány dožinkové věnce
z obilí. Písničky, tance a říkání i ukázky, jak se
jindy mlátilo s cepy, byly střídány ve veselé náladě,
že starodávní mlatci ani notu mlácení „ve čtveřici“
nemohli pochytit. Tak proběhla družná společná zábava,
jak v jednom proslovu bylo řečeno: společně jsme dělali,
společně se bavme.“
