Obec Ratíškovice náležela k farnosti Dubňany (tzn. byla přifařena), která se nachází asi 3 hodiny pěší cesty. Kolem roku 1445 vystavěla obec asi nejstarší kostelík či kapli i s věží a jedním oltářem, o jehož zániku nemáme zpráv. Podle topografických výzkumů prováděných v 19. stol. a podle zápisu v obecní kronice byla další kaple vystavěna přibližně r. 1655 (p. Marie Frolcová uvádí ve své knize „Ratíškovice“ letopočet 1665) v místech nynějšího kamenného kříže mezi dnešním kostelem a hřbitovem. Byla zasvěcena sv. Josefu – pěstounu Páně a mše v ní byly slouženy od r. 1797; brněnská konsistoř je povolila ve dnech sňatků a pohřbů. Byla velmi malá (2 sáhy dlouhá, 1 sáh široká a 1 sáh 1´vysoká – 1 sáh = 1,8965m), takže se podle zápisů ve farní kronice „ spíše podobala sklepu “ a většina věřících musela během mše stát venku. Jinak farníci navštěvovali kostel v Dubňanech a blízkých Miloticích. Ve farní kronice je uvedeno, že „ratiškovští občané ode dávna si přáli, míti vlastní kostel farní a vlastního kněze, dílem, aby Ježíše Krista v nejsvětější a Božské Svátosti oltářní mohli míti vždycky na blízku mezi sebou; dílem, aby častěji mohli všecí býti přítomni službám Božím; dílem, aby dítky ve škole a dospělejší mládež na křesťanském cvičení častěji mohly ve svatém náboženství vyučování býti; dílem, aby do okolních osad nemusili se k službám Božím v zimě namáhavou cestou odebírati; dílem, aby nemocní mohli bez meškání vždy v čas potřeby zaopatřování, a častěji navštěvování býti; dílem také, aby se zamezilo všelijakým nepořádkům, kteří s choděním do cizích osad k službám Božím bývají spojeni, jak jmenovitě zde se také vyskytli, že totiž mnozí – beze své vinny – často přicházeli k službám Božím pozdě, - jiní zase – obzvláště lidé mladí a jinak lehkovážní – po čas k službám Božím určený po polích anebo po lesu se potulovali.“
Pokusů o postavení kostela bylo víc, roku 1828 byl částečně obstarán i stavební materiál, ale z úmyslu pokaždé pro různé potíže sešlo. Až 19. listopadu 1854, při svěcení kamenného kříže u mistřínské cesty, dubňanský farář Karel Konečný vyslovil ratíškovickým výtku a pokáral je za malou horlivost, týkající se nového kostela. „Milí sousedé! Nyní jste se právě přesvědčili, kterak horlivostí a pevnou vůlí j e n o m j e d n a rodina postavila kříž, kterýž ji přes 100 zl. stř. stál, a vy všichni jste s v o r n o s t í zbudovali tento obraz. --Zdaližbyste též zvětšenou horlivostí časem nemohli postaviti sobě větší kaplu, do kteréžby z vás větší díl aspoň mezi mší sv. vejíti mohl, abyste nemuseli vždy všichni mezi službami Božími v dešti, ve sněhu a v horku pod šírým nebem státi?“ (Zapsáno v časopise Moravan (foto 3, link) r. 1857.) Zanedlouho poté se konala valná hromada ratíškovických občanů, při které se o stavbě jednalo. Hned při první sbírce se sešla poměrně velká peněžní částka. Všechny spoluobčany povzbudil pololáník Jan Bařina z čp. 16, který při té příležitosti veřejně slíbil: „Já zaplatím všechno kamení, které ke stavbě potřebno.“ Stálo ho to přes 200 zl. stříbra, protože v okolí Ratíškovic žádného kamene nebylo a musel se dovážet. Po povolení stavby od politických i církevních úřadů nakreslil plány kostela hodonínský architekt Jiří Licht. Náklady na nový chrám Páně podle rozpočtu činily 28.000 zl. stř..
Základy kostela se začaly kopat 4. května 1855 a během 3 hodin byla práce ukončena. 10. 5. byla povolena stavba a již 29. května t.r. byl do země slavnostně uložen základní kámen společně s pamětními listinami – podle farní kroniky „upevněn je vedle sakristie asi 3 střevíce hluboko v zemi v pilíři, který dělí presbyterium od lodi kostelní“. V časopise Moravan, vydaném r. 1857 se píše, že „Sama příroda se zdála proti položení základního kamene se zpouzeti. V pondělí svatodušní k večeru obloha se zatemnila, černými mraky potáhla, strhl se náramný lijavec, jehož strašným řáděním sem tam potoky ze svých břehů vystoupily. Malými přestávkami pršelo po celou noc a ještě ráno bylo nebe zataženo. Čím blíže ale přicházela doba svěcení základův, tím méně pršelo, nebe se víc a víc vyjasňovalo, a před počátkem slavnosti teplé slunečko mile se usmívalo na zemi.Člověk mohlby ovšem již to pokládati za dobré znamení, za rukojemství, že se tu počalo dílo líbezné Bohu.“ Děkan sloužil v místní malé kapličce mši a slavnosti se zúčastnilo asi 3000 lidí z okolních obcí.
Základy byly zbudovány téměř do poloviny a pro nedostatek stavebního materiálu byla ukončeno první stavební období. Pokračovaly však různé přípravy a se stavebními pracemi se pokračovalo na jaře příštího roku. Podíleli se na nich podle svých možností všichni občané Ratíškovic. Muži pálili vápno, ženy dělaly maltu, mládenci stavěli lešení, děvčata podávala vápno, děti seděly na lešení a přihazovaly zedníkům cihly. Z okolních vesnic přicházela pomoc v podobě peněžních darů. Mezi dárci byl i císař Ferdinand Dobrotivý, který se svojí manželkou Marií Annou daroval ratíškovickým1000 zl. stř.
Na podzim byly postaveny obvodové zdi a stavba byla pokryta krovem, kteří sestavili vídeňští tesaři. Zednické práce zastavily až zimní mrazy.
Stavba věže a klenutí proběhla na jaře r. 1857. 15. června t.r. byla na věž vytažena pozlacená báň, dovezená z Vídně. Slavnostní vytahování sv. kříže bylo stanoveno na 17. června. Toho dne se sjeli do Ratíškovic faráři z okolních obcí a kolem 2000 lidí. Ve škole byla podepsána památní listina, která byla společně s běžnými měděnými a stříbrnými penězi uložena v plechové skříňce a vložena do kostelní báně. Kříž upevnil na vrcholu tesařský polír Michal Glogar z Vídně, který také pronesl první ze slavnostních přípitků. Těch bylo celkem 12, všechny poháry při nich použité byly podle starého obyčeje shozeny dolů z věže a jen 2 se roztloukly. Ostatní pak byly po dlouhou dobu vystaveny v ratíškovických domácnostech. Poněvadž i mládež při stavění kostela mnoho vystála, tedy i na tuto pamatováno. „Z věže kostela házeno mnoho rohlíků, kteréž o závod chytáno. Mimojedoucí c.k. důstojník vyžádal si také jeden, a dárce ochotného obdaroval.“
V dalším běhu byly dokončeny tesařské práce; z kamenů, dovezených od Buchlovic, byly zhotoveny schody a veřeje a bylo dokončeno klenutí kostela. Koncem července pak byly dodělány omítky, v srpnu byly skončeny práce na věži. Nový kostel je 38m dlouhý, 11m široký, v lodi 11m a v presbytáři 10m vysoký, kostelní věž je od základu vysoká 37m.
4. října toho roku proběhla slavnost požehnání kostela. Do Ratíškovic se toho dne sjeli zástupci krajských i okresních úřadů, správce hodonínského statku, 20 kněží z okolních i vzdálených farností. Připutovalo 13 procesí, většinou z hudebním doprovodem. Sešlo se kolem 8000 lidí a chrám byl zasvěcen slovanským apoštolům sv. Cyrilu a Metodějovi.
V kostele v té době nebyly oltáře, sochy a obrazy, nebyla tady ani pevná podlaha. Všechno se pořizovalo průběžně, většinou z darů věřících. Mezi nejvlivnější patřila majitelka milotického panství, která mimo jiné darovala kostelu oltářní obraz sv. Cyrila a Metoděje. Finančně se na vnitřní výzdobě také podíleli většími či menšími obnosy hlavně místní dobrodinci a okolní obce. Například čtvrtláník Jan Bureš daroval kostelu 170 zl., za které byl zhotoven v nedaleké Jaroňovské huti u Dubňan lustr z broušeného skla. Postupně tak byly vytvořeny boční oltáře a dokončena vnitřní výzdoba. R. 1867 byly instalovány varhany a r. 1873 se zakoupil první ze zvonů.

Do nového kostela dojížděl v určené dny kaplan z Dubňan. Protože pro přidělení faráře bylo nutno zbudovat faru, byla tato vybudována roku 1863 (foto 5) nákladem 4.206 zl.. Prvním ratíškovickým farářem se stal d.p. Josef Nezval.

„Na přání farníků byl kostel 9. října 1907 slavnostně konsekrován p. biskupem brněnským Dr. Pavlem hrab. Huynem, který již 8. října odpoledne z nádraží hodonského přivezen byl povozy továrny rohatecké a od kněžstva a lidu slavnostně před kostelem uvítán; při slavnosti súčastnilo se na 30 kněží a bohoslovců, kteří zpěvy obřadní pod řízením regenschoriho v Brně Ant. Hromádky prováděli k podivu a nadmíru překrásně; slavnostním kazatelem byl P. Josef Süssmayer, kaplan hodonský.“

Elektrický proud byl do chrámu zaveden r. 1933, náklady ve výši 4000Kč uhradila pí M. Baťová, manželka majitele dolu Tomáš. Během svého trvání byl kostel také několikrát opraven. Větší opravy proběhly r. 1907 a r. 1927. Jednou z dalších renovací byla také oprava po II. sv. válce, kdy byla poničena omítka, střecha a zřítila se část kostelní klenby. V této době byly také zakoupeny dva nové zvony (sv. Cyril a Metoděj v tónině b1 o váze 314 kg a zvon sv. Barbora v tónině c2 o váze 216 kg ), protože původní z rozkazu německé armády musely být 19. 3. 1942 odevzdány na přetavení. Podle farní kroniky „... rozezvučely se všechny zvony na rozloučenou. Z nařízení státních úřadů byly nám všechny zvony odebrány, jen umíráček ponechán. Pan důlní měřič Otýs daroval mi na památku několik fotografií krásných našich zvonů.“ (foto 6)

Další renovace proběhla v 80tých letech. Roku 1983 byla celkově opravena fara, r. 1984 byl vrchol kostelní věže oplechován měděným plechem, báň a kříž byly pozlaceny a byla také celkově opravena fasáda. V roce 1985 byly namontovány elektrické věžní hodiny. Roku 1986 bylo provedeno obložení soklu kostela travertinem a byla provedena úprava bohoslužebného prostoru; r. 1987 byl kostel celý znovu vymalován. V tomto roce byl také sestaven nový obětní stůl z mramorových desek a sloupků. Při svěcení tohoto oltáře byl do prohlubně mensy uložen medailon s ostatky sv. Jana Nepomuckého Neumanna.

Ve farnosti se nachází také dřevěná socha Madony s Ježíškem (foto 7), pravděpodobně gotického původu, která je státem evidována jako kulturní památka. Po provedení celkových šetření (CT analýza, rentgen, rozbor nátěrových vrstev...) byla v současné době provedena restaurace, která přispěla ke zvýraznění její krásy a zároveň také výrazně napomohla prodloužení životnosti.

V roce 2005, při oslavách 60. let od ukončení II. sv. války, se do ratíškovické farnosti vrátila Bible česká (foto 8) , která byla vydána r. 1857, tedy v roce zbudování místního kostela. Přivezl ji místní rodák PhDr. Miroslav Dekař, žijící v Plzni. Kniha je vázána v kožené vazbě, na níž je vytlačen mělký reliéf Panny Marie s Ježíškem v náručí. Ten je dost silně vyhlazený, podle místních „je olúbaný“. Nejstarší pamětníci vzpomínají, že byla uložena ve staré hasičské zbrojnici a společně s halapartnou si ji předávali členové žňových hasičských hlídek. Věřící v ní během noci čítávali a na znamení úcty byla vždy po dokončení četby políbena.

Z farnosti odešlo do církevních řádů 19 dívek (viz níže) a působilo zde celkem 18 farářů (viz níže). Od 1. 6. 1980 do 30. 6. 1982 u nás sloužil také otec Pavel Posád, který se později stal biskupem litoměřickým. Od roku 2002 do listopadu 2007 byl duchovním otcem d.p. Ludvík Bradáč, který studoval teologii v Litoměřicích a v Římě a určitou dobu působil také v katolickém semináři v Rusku. Během jeho působení byla restaurována socha Madony a po zabezpečení alarmem znovu vystavena v kostele. V roce 2003 byla do kostela pořízena mříž, aby jej věřící mohli navštěvovat i mimo bohoslužby. V tom samém roce bylo vybudováno na faře sociální zařízení a pokoj pro hosty. Roku 2005 byla udílena svátost sv. biřmování a v r. 2007 se uskutečnily po mnoha desítkách let lidové misie, při kterých byl před kostel umístěn nový misionární kříž. Kostel byl vymalován a zavedlo se nové ozvučovací zařízení, byla provedena generální oprava hodinového stroje a pořízen nový ciferník; otevřeno nově postavené farní centrum. U příležitosti 150. výročí posvěcení ratíškovického kostela byla vydána publikace a ratíškovští farníci mohli navštívit výstavu fotografií a dokumentů, které mapovaly historii naší farnosti. Na slavnostní mši však celebrující biskup msgr. Pavel Posád oznámil odvolání otce Ludvíka z naší farnosti. I když farníci proti tomuto sepsali petici a odchod projednávali se svým biskupem, dne 8. 11. 2007 otec Ludvík odchází a na jeho místo dne 30. 11. nastupuje dp. Jiří Čekal.