Slovácké
malérečky (oblastní
noviny Náš kraj, Zlín - 14. září 1942, číslo 36, str.
3 )
Lid moravského Slovácka miluje jasné a ohnivé barvy.
Takové barvy, jež mu staví před oči sama příroda tohoto
slunného koutku Protektorátu. Jsou to barvy letního
žhavého slunka, čistě modré oblohy, červených květů
a zelená barva polí a luk. Tyto barvy uplatňuje slovácký
lid všude; při zdobení svých příbytků, svého nádherného
kroje i na nábytku.
Kdo byl u sv. Antonínka a viděl tam tisícihlavé zástupy
slováckého lidu v krojích, zůstal stát v údivu nad
touto živou loukou barvité krásy. Podívaná, jaké nenajdeš
nikde obdoby. A když se poutníci rozcházeli, jako
by koberec květnaté louky byl položen na cestu dolů
do Blatnice.
Slovácký ornament, třebaže ne v každém kraji jiný,
má jeden společný znak: čistotu a hýřivost barev.
Ornamentální výzdobě se věnují většinou ženy a dívky
– malérečky, které jsou též zručnými vyšívačkami,
vládnou dovedně štětcem a vykouzlují na stěně, na
dřevě nebo plátně nádherné výzdoby, které uvádějí
každého přítele a znalce lidového umění v nadšení.
Moderní doba poněkud znemožňovala existenci lidových
maléreček, neboť jim nedopřávala uplatnit se při výzdobě
staveb a vnitřního zařízení obydlí. Tím se stalo,
že staré malérečky pomalu vymíraly a o výchovu nových
se nikdo nestaral, neboť tu byly stejně zbytečné.
Velký zájem o lidové umělecké výrobky v posledních
letech však způsobil, že malérečky došly opět bývalé
vážnosti a popularity. Novu generaci maléreček dobře
vyškolených nám vychovává škola lidového umění v Hroznové
Lhotě, vedená Janem Úprkou, synem zvěčnělého mistra
Joži Úprky.
Staré malérečky, pokud ještě žijí, velmi ochotně zaučují
mladé a rády jim ukáží své umění na starých kapličkách,
zvoničkách a žudrech, které jsou znovu odívání do
někdejšího slavnostního hávu. Zajedeme-li jen na takové
Hodonínsko, zůstáváme s obdivem stát před všemi těmito
malbami, které zde malérečky provedly v poslední době.
V Rohatci dvě starší malérečky, Marie Zezulová a Marie
Šticová, spolu s mladým folkloristickým pracovníkem
Mirko Ondrušem vymalovali starou památnou kapličku,
kterou kdysi již zdobil mistr Kalvoda. Padne vám do
očí vždy, když procházíte rohatcem, jako pestrá kytice
olemovaná zelení korun mohutných lip. A kousek dále
stojí osamocený sklep p. Antoše. Stavení jako každé
jiné, ale malované žudro a okna a sytá modř podezdívky
vás nenechají jít kolem bez povšimnutí.
Malérečky, tvořící poctivě na starý motiv, jsou na
Hodonsku ještě v těchto dědinách: v Petrově, v Lužicích,
v Tvrdonicích, v Kosticích, v Týnci a hlavně pak v
Lanžhotě, kde se až dosud zachovalo také nejvíce krásných
malovaných žuder.
Zatím co staré malérečky věnovaly své lidové umění
výzdobě příbytků, kaplí, kostelů a pod., uplatňují
se jejich následovnice i v praktickém hospodářství,
při zdobení výrobků slováckého lidového umění.
Zájem o jejich výrobky roste takovou měrou, že nelze
mluvit jen o konjunkturálním zjevu. Bylo by tomu tak
snad, kdyby nezasála Národopisná Morava, která usměrňuje
tuto výrobu a nedovolí, aby byla znehodnocována lacinou
tvorbou, vypočítanou jen na peněžitý výnos.
Takto je lidé umění Slovácka budováno na základě,
který umožní jeho další vývoj i v mírové době.
Musíte vidět slovácké malérečky při práci, abyste
poznali tu krásu, která je v ní skryta. Jsou to prostá
děvčata, dcerky zemědělců, dělníků z dědin, ale přirozené
nadání, zděděné po matce a babičce v jejich nitru,
jim vede jejich ruku při vykreslování pestrých ornamentů.
Viděli jsme jejich práci u p. Uhlíka, mladého výrobce
v Ratiškovicích. To pečlivé vykreslování i nejmenších
detailů, ukázněnou tvůrčí fantasii a radostné prostředí,
v němž vznikají pestré výrobky lidového umění. Není
to práce, která by zanikla, jakmile přestane doba
nynější konjunktury. Poctivá snaha výrobců, vedená
Národopisnou Moravou, uchová jistě tento druh slovácké
výroby i po skončení války jako důležitý obor vývozu
– květnatý pozdrav Slovácka.
Ocenění
národopisné práce (oblastní
noviny Náš kraj, Zlín - 4. ledna 1943, číslo 1, str.
2)
Národopisná Morava skončila udílení odměn národopisným
pracovníkům v kraji v částce 135.000 K. Celkem bylo
odměněno na 500 lidí, kteří jednak svým uměním, pak
věrností kraji, propagací slovácké písně a hudby dělali
a dělají to Slovácko slováckým. Podobné zasloužilé
výhradně z dědin kraje, vybrali starostové spolu s
kulturními referenty Národopisné Moravy. K odměnám
navržení, sešli se pak postupně do středisek svého
kraje ve svátečních svých krojích, aby z rukou předsednictva
Národopisné Moravy přijali uznání.
Ratiškovice
– „Na hranici moravské sahary“ oblastní noviny
Náš kraj, Zlín - 27.4 1943, r. XIII, č. 17, str. 4
Ratiškovice byly ještě před málo lety jedinou obcí
na Moravě, která neměla silničního připojení na některou
krajovou komunikaci. Řádky čistých, barevně podrovnaných
chaloupek se tulily k jednoposchoďové škole a kostelíku
svatých Cyrila a Metoděje, který zde stál na terénní
vlně uprostřed kraje s nepřehlednými, chudičkými pastvinami,
s řídkou a ještě i vátým pískem ohrožovanou travou.
Zde začínala chlouba kraje – les Doubrava – v němž
kvetly střemchy a akáty, zaplňující ovzduší omamnou
vůní, zpívali slavíci nad tisíci konvalinkových květů
a zde bylo sídliště zvěře ,druhdy slavných císařských
honů. Zde však byla také hranice vátého písku – „Moravské
Sahary“, která dosahovala až k mírnému svahu úrodných
polí po jedné straně obce.
Obyvatelstvo, komunikačně odříznuté od světa, nenacházelo
doma dostatek obživy a denně ve značné části docházelo
po rozježděných, širokých, pískem zavalených cestách
„na tovarych“ do Hodonína, Rohatce a hlavně na lesní
práce v polesí ratiškovském nebo pánovském. Denně
vytláčeli „děvčice i chlapci“ z Ratiškovic šlépěje
bosých nohou do písku na cestách kol myslivny u vysokého
kříže na pokraji lesa a denně nacházeli cestou do
práce podnět k veselému švitoření a neutuchajícím
žertům, aby pak v neděli o muzice si chlapci výskli
a zanotovali písničku.
Tak tomu bylo před třiceti nebo čtyřiceti lety. Starostou
byl Neduchal nebo Příkazský, na hospodě Hrabinec nebo
Růžička, nadučitelem Růžička, učitelem Kribus a kadláček
s učitelkou Šelepovou, „levírníkem“ Sloboda, adjunktem
Malota, poštmistrem Pavlinec, hajným z Ratiškovic
byl Kotásek, který prorokoval počasí, pak Vacenovský
a Mívald, jenž dříve než se stal hajným, byl pověstným
pytlákem.
To byla doba, kdy jediným mimorolnickým výdělkem byl
příjem z nádenických prací, pak z podomácké výroby
březových košťat a několika málo mezd průmyslových
dělníků. „Groš“ byl tehdy vzácný, ale i přesto se
zachovávaly staré zvyky a obyčeje, které zpestřovaly
celkem jednotvárný život, zasvěcený poctivé práci,
neboť lidé, ač levně, přece pracovali ne málo a rozhodně
ne lehce.“Fašaňk“ býval velmi hlučný a veselý. Doma
nezůstala „ani noha“ a také stařeček Koplů si před
muzikanty zanotovali, dupli a pak na svoji Marynu,
která poskočila, jak by jí se hřbetu spadlo několik
desítek jar. O svatbách byla vzhůru celá dědina a
zvláště když třetí nebo čtvrtý den se nevěsta stěhovala
k manželovi na voze plném peřin, s tradiční kolébkou,
s doprovodem drůžek a tet, za obecného jásotu a zpěvu:
„Otvíraj, Matúšu, otvíraj nám vráta, vezeme ti periny
ze samého zlata...“
RATIŠKOVŠTÍ SE NIKDY NEBÁLI PRÁCE
Vždyť si v druhé polovině minulého století téměř sami
vystavěli kostel a jen základy, na nichž pracovala
celá obec, byly vykopány v rekordním čase několika
hodin. Ovšem práce nebylo nazbyt, měli to v krvi si
jí vážit a proto, když se dostavěla, nebo lépe, když
silou tužby po ní se nastěhovala nebo přijala domovské
právo v obci, byla přijata s otevřenou náručí.
Práce, jež je sama o sobě pokrokem, se nejen rozhojňovala,
ale také ponoukala k vynalézavosti a k rozšiřování
obzoru, k zdokonalování především sebe sama. A tak
z někdejších „tovarychářů“, kteří pracovali v lese
a chodili na žně do sousedních zemí, metlářů a pomocníků
v provozování myslivostí se stávali pozvolna odborní,
kvalifikovaní dělníci, živnostníci, podnikatelé a
stejně tak z rolníků, odkázaných na příjem ze škod,
způsobených přehojně pěstovanou zvěří, se stávali
moderní zemědělci, kráčející s duchem doby.
NEJVĚTŠÍ UŽITEK MĚLO OBYVATELSTVO Z HAVÍŘSKÉ PRÁCE,
Která také zjednala pokrok v bydlení, oblékání, stravování
a také v úpravě obce i v jejím vedení. Havíři, zaměstnaní
na dolech závodů Baťa a.s. v jihomoravském kraji,
zlepšili způsob života, neboť si mohli při slušným
příjmech dovolit i to, co bývalo dříve nedostižným
luxusem.
Je zajímavé, že právě obyvatelé jedné z nejchudších
dědin „Moravské Sahary“ museli dlouhá léta chodit
do světa za výdělkem vtiskovat bosé šlépěje do písčitých
přesypů macešské půdy, která je nemohla uživit, zatím
co nějakých třicet metrů pod povrchem země jihomoravského
kraje se nacházelo nerostné bohatství – mladé hnědé
uhlí.
V novém sociálním řádu je a teprve bude havíř z nejlépe
sociálně zajištěných pracovníků. Hornické školství
zde zapouští zdárně svoje kořeny. Mají tedy Ratiškovice
s okolím všechny předpoklady pro to, aby se v budoucnosti
staly jedním z význačným středisek moderního havířského
života a jeho slavné tradice.
Úměrně se vzrůstajícím blahobytem stoupala poptávka
po zboží, zejména po elegantní a spolehlivé obuvi
a punčochách. Otevřením prodejny obuvi Baťa byl dán
základ k dalšímu čilému obchodu, který se projevil
zvláště v podnikavosti, jež především zužitkovala
národopisné náměty, jsoucí zde, v srdci Slovácka,
v lidu a na dosah ruky.
Ratiškovský kroj, vynikající krásným vyšíváním, byl
odedávna podnětem pro zručné vyšívačky, a ty se uplatnily
při nejrůznějších příležitostech, jak je doba přinášela.
Také krojová barvitost a sklon k vyjadřování cítění
barvami hrály nemalou roli v podnikání, jak je založily
firmy Uhlík a Němec.
Při těchto pracích vynikly K. Kotenová, Marie Dobešová
a Boh. Lokajová jako vyšívačky a jako malířka Marie
Ingrová (foto)
, vedle malíře Františka Chvostala, který je dobrým
malířem ornamentů a figur a ještě nadto vyučuje mladá
děvčata malbě.
A tak tedy práce, vytrvalá a houževnatá, vyrostla
z těsného rámce malosti, přetvořila nedostatek a odříkání
v blahobyt, stvořila a podpořila podnikavost a probudila
všechno to lepší, co je v lidech, k životu, který
právě dík práci dostal jiné, snadnější, pestřejší
a hodnotnější zaměření.
V takové pracovní pospolitosti a vzájemnosti se vyvíjejí
zdárně všechny spory, ušlechtilé závodění a hodnocení
národního bohatství, jak se osvědčilo právě na životě
a poměrech v Ratiškovicích.
Dnes již Ratiškovice jen vzpomínají toho, co bylo.
Vzpomínají na šlépěje nohou v písku, na neupravené
cesty a odloučení od světa, na daleké denní docházení
do práce a pozdní návraty.
Vzpomíná se také těch starých havířů, kteří za primitivních
opatření pracovali pod zemí a při tom vydělávali jen
málo, a přece zůstali této práci věrni, jako by tušili,
že právě vytrvalost přinese ovoce a zlepšení, jaké
nastalo jednak změnou v držbě a pak v dnešním nebývalém
sociálním pokroku.
OBYVATELÉ RATIŠKOVIC SI UCHOVALI TAKÉ SVOJE STARÉ
ZVYKY
Převzali je mladí s povinnostmi k práci. Dovedou si
zazpívat a rozveselit sebe i okolí. Ratiškovice nastoupily
cestu v úplně nové éře. Vyrostly z malých přízemních
poměrů a přenesly se do pracovního ruchu, jak ho nynější
doba vyžaduje a jak se také každému, kdo si ho váží,
vyplatí. Záleží tudíž na místních obyvatelích, aby
zdědění, kladný poměr k práci zůstal neporušen a stal
se dědictví, které zajistí blahobyt a požehnání budoucím.
Ratiškovice vedle pokroku a rozmachu v podnikání,
na poli osvěty i sociálního zařízení mají provedenou
elektrisaci, telefonisaci, mají silnice, železniční
a autobusové spojení, nové školy, úpravnější a pohodlnější
bydlení, nad nímž se otevírá široká, pomyslná brána
s nápisem: „V práci a snažení je naše spasení.“
NĚMCOVY KERAMICKÉ DÍLNY
Slovácká keramika svými jásavými a teplými barvami
nalezla své uplatnění a dostává se do bytů a kanceláří
jako součástka dekorativní i praktická. Každá výrobna
keramiky má svůj osobitý styl, tvar i v ornamentice
svých výrobků. Rozhodujícími činiteli pro uměleckou
hodnotu keramiky jsou také hlína, způsob jejího zpracování
a vypalování výrobků. Nebylo náhodné, že Karel Němec
zakotvil k vybudování svých keramických dílen v Ratiškovicích
u Hodonína. Karel Němec roztáčí hrnčířský kruh plných
50 let. Již ve 12. roku točil malé hračky a tím pomáhal
svému otci, který byl též samostatným hrnčířem. V
roce 1926 přišel Karel Němec (foto)
do Ratiškovic.
Dnes mají Němcovy keramické dílny dobrou pověst. K
rozmachu závodu a hodnotě jeho výrobků bylo vynaloženo
majitelem velké úsilí. Němcova keramika našla odezvu
na četných výstavách. Ve svém díle nezůstává Němec
sám. Záhy zasvěcoval do keramického umění svou dceru
Boženu, která náleží mezi nejlepší malérečky slovácké
keramiky, a svého syna Josefa, jenž statně pomáhá
ve tvorbě tohoto lidového umění. Nejmladším příslušníkem
Němcových keramických dílen je 12letý syn Karel, který
již v 8 letech vytvořil různé výrobky, takže zdědil
pop otci nejen křestní jméno, ale i lásku ke krásnému
povolání, kterou má již v krvi. V Němcových keramických
dílnách uvidíte krásné tvary různých váz, čepáků,
čuter, talířů, džbánů, kávových souprav, sošky, zvířátka
a jiné.
V
dílně květů a barev (Moravské
noviny, Brno, 3. 11. 1943, str. 4)
Velký zájem o předměty slováckého lidového umění způsobil,
že jak na samotném moravském Slovácku, tak mimo ně
přibývá podnikatelů, kteří se zabývají výhradně touto
výrobou. Jedním z míst, které se stávají střediskem
této výroby, jsou Ratiškovice u Hodonína. Před necelým
rokem otevřel tu pan Ant. Uhlík výrobu hraček a slováckých
malovaných předmětů. Po krátké zkušenosti zanechal
výroby hraček a vrhl se čistě na výrobky slováckého
lidového umění. Začátky byly ovšem těžké. Dávno již
není v této obci proslavených maléreček, neboť téměř
všechny již vymizely, a poslední z nich paní Kotenová
dávno již také nemaluje, neboť jí v tom brání vleklá
choroba. Bylo tedy třeba hledat malérečky nové a tyto
teprve zacvičovat. A k této práci nalezl pan Uhlík
velmi dobrého pomocníka v lidovém malíři Frant. Chvostalovi.
Nadaný člověk, který již od mládí projevoval velké
malířské nadání, ale kterému pro chudobu rodiči nebylo
dopřáno studovat. Již jako školák nakreslil olejovými
barvami podle malého šedého obrázku císaře Františka
Josefa tak zdařile, že pan řídící vacenovské školy
vyvěsil obraz ve školní místnosti namísto všedního
barvotisku. Ještě dnes možno ve Vacenovicích nalézti
obrazy, které maloval Chvostal jako 10letý školák.
Po vychození pracoval velmi těžce na poli, v dolech,
při kácení atd. Při tom maloval spolkům plakáty a
divadelní jeviště. U pana Uhlíka nyní maluje na dřevěné
podnosy slovácké šohaje a děvčata. Maluje tyto obrazy
často na objednávku podle fotografie a dovede velmi
dobře vystihnouti podobu malovaného. Mladé malérečky
učil malovat slovácký ornament podle starých výšivek
na krojích. Ratiškovské malérečky odvádějí poctivou
práci a musíte obdivovati jejich trpělivost, s jakou
malují každý kvítek a lístek na kasetě či podnosu.
Nejzručnější malérečkou v dílně pana Uhlíka je nyní
Mařka K., kterou vidíte na našem obrázku. Pochází
z početné rodiny a kromě malování musí pracovati ještě
hodně doma při hospodářství a na poli.
Neúnavný pan Uhlík přemýšlí stále, jak by výrobu zdokonalil.
Jeho vlastním nápadem jsou kasety s černým nebo žlutým
podkladem, na který teprve maluje se ornamentální
výzdoba. Takovéto kasety se nevyrábějí nikde jinde
jako v Ratiškovicích.
Pan Uhlík chce začít také s výrobou malovaného slováckého
nábytku. Vypravuje-li vám o tom, zdá se vám to skoro
neuskutečnitelné. Ale musíte panu Uhlíkovi věřit,
že to dokáže. Kdo za necelý rok dovedl zříditi dílnu,
ve které se rodí pod rukama maléreček denně sta barevných
květů, ten dokáže v životě ještě mnoho.
Práce
rukou i ducha (Moravské
noviny, Brno, čtvrtek 10. 2. 1944, roč. 97, číslo
40, zadní strana)
K y j o v : Doklad, jak harmonicky vedle sebe může
jít práce rukou i ducha podává činnost Jožky Bláhy
z Ratiškovic. Bláha, jehož povolání není zrovna lehké,
je totiž horníkem, je známým kulturním pracovníkem.
V obci soustřeďuje veškerou kulturní i národopisnou
práci a sám je činný jako lidový spisovatel a dramatický
autor národopisných obrázků. Jožka, jak se mu Ratiškovicích
všeobecně říká, patří k lidem, kteří obětavostí a
houževnatostí dokazují nejlépe lásku ke svému kraji,
kterému příkladně slouží prací rukou i ducha. Na obrázku
Jožka s představitelkami jeho lidové hry.
