- Historie - stavba kostela v Ratíškovicích - časopis Moravan

Moravan – kalendář vlastenecký a katolický na Moravě, vydaný r. 1857, čtení děje a zeměpisné

Nový kostel v Radiškovicích (Jan Šmigmator, kaplan v Dolních Dubňanech) (foto)

„Hospodine, miloval jsem okrasu domu Tvého, a místo přebývání slávy Tvé.“ Žalm 25, 8.

Ve valném shromáždění obce Radiškovské 19.listopada na 24.neděli po Sv. Duchu odpoledne 1854 u příležitosti svěcení nového kříže na cestě k Mistřínu a svěcení nového obrazu Panny Marie na školním stavení, promluvil v. p. farář, Karel Konečný, po vykonaných církevních obřadech v následující smysl: „Milí sousedé! Nyní jste se právě přesvědčili, kterak horlivostí a pevnou vůlí j e n o m j e d n a rodina postavila kříž, kterýž ji přes 100 zl. stř. stál, a vy všichni jste s v o r n o s t í zbudovali tento obraz. --Zdaližbyste též zvětšenou horlivostí časem nemohli postaviti sobě větší kaplu, do kteréžby z vás větší díl aspoň mezi mší sv. vejíti mohl, abyste nemuseli vždy všichni mezi službami Božími v dešti, ve sněhu a v horku pod šírým nebem státi?“-- A skutečně musejí vždy osadníci Radiškovští o službách Božích pod šírým nebem státi, an temnější kaplička jest jenom 2 sáhy dlouhá, 1 sáh široká a 1 sáh 1´ vysoká; za kterouž příčinou se více podobná sklepu, nežli posvátnému místu, na kterémž již od roku 1797 mše svaté slouženy bývají. Avšak nevede se o mnoho lépe Radiškovským, jdou-li na služby Boží do Dubňanského kostela, kterémuž přivtěleni jsou. Musejí s velikou obtížností hodinu cesty uraziti a pak též častokráte venku státi, anť Dolno-Dubňanský chrám Páně sotva pro domácí stačí. Podobně si nepolepší osadníci tamnější, pakli svoji pobožnost v Miloticích na hodinu cesty vzdálených vykonávají.V tamním farním kostele musejí se spokojiti s místečkem jim ponechaným; i stává se také častokráte, že před dvéřmi chrámovými službám Božím přítomni býti musejí, anť Milotický kostel vlastními farníky již naplněn bývá. Ještě hůře se jim vede, jdou-li do Rohatce nebo do Hodonína svým křesťanským povinnostem zadost učinit. Nikde, ani doma ani jinde, nenacházejí bezpečného přítulku! Z té příčiny již po mnohá léta projevováno spravedlivé přání, aby měli svého vlastního kněze a svůj stánek Boží, by se nemuseli potulovati jako národ kočující, nebo jak Izraelité na poušti z místa na místo. K témuž konci byli častokráte od osadníků peníze odkázány, aby se aspoň časem potřebě křesťanské vyhověti mohlo. Již r. 1828 se vyjednávalo stranu této záležitosti, a stavivo se obstaralo, ale bohužel pro nepřízeň a jiné obtížnosti nepřišlo se k žádnému výsledku. Odkazy a poručené peníze přišly v zapomenutí a stavivo k jinému účelu rozebráno a rozneseno. Od té doby na stavení kostela již žádný nezpomněl, až v. p. farář při dotčené příležitosti se o budování stánku Božího zmínil. Slova: „Zdaliž byste sobě nemohli svorností postaviti větší kaplu--?“ projela jako elektrická jiskra žíly všech. Občané se vyjádřili, že nikoliv kaplu, nébrž pořádný kostel by sobě rádi vystavěli a faru zbudovali, aby také o vlastního kněze žádati mohli; v čemž jim v. p. Karel Konečný nejen nepřekážel, ale i nápomocným býti slíbil.
Nepřestal však horlivý pastýř na prvním vyzvání. Po nějakém čase pozval sousedy do Radiškovské školy do hromady, představil jim ještě jednou potřebu kostela, vybízel je, aby měsíčně nějaký příspěvek skládali, z čehožby jistina povstala, a aby se především stavivo zaopatřiti mohlo, anť „svorností nepatrné věci rostou.“ Pročež sám prozatím hned 10 zl.položil. „Slova povzbuzují, příklady táhnou;“ to se stalo i zde. Příkladu páně farářova následoval Frant. Foltin, starosta, a položil 6 zl.stř., za ním Jakub Vacenovský též 6 zl. a po nich mnozí.Tu všichni plní odhodlanosti příspěvky buď skládali, buď skládati se uvolili, vystoupil jeden Slovák, jménem Jan Bařina řka: „Já dám všechen do základů potřebný kámen!“ Anť v okolí Radíškovském ani kaménka není a takový s velikou obtížností dovážen býti musí, dá se mysliti o radosti, s jakou toto vyjádření slyšáno bylo. Přes 200 zl.stř. ten kámen stál. Za tou příčinou, anť takovou obětí počátek stavby urychlen jest, může Jan Bařina zakladatelem kostela Radiškovského jmenován býti.
Když se tyto věci proti všemu očekávání byly udály, obrátila se obec se svým předsevzetím na c. k. podkrajského v Kyjově, p. Josefa Chornicera, jakožto politického představeného, a na p. Leopolda Krejpíka c. k. správčího statku v Hodoníně a shledala v těchto dvou šlechetných pánech silné podpory. Byla ustanovena kommise na 22.Března 1855, ku které všichni osadníci Radíškovští vyzváni byli. Jednání se dělo p. aktuarem Stokláskou, protokoly se podepsaly a již byli všichni občané přesvědčeni, že myšlénka zbožná tentokrát se stane skutkem. Vyzváním c. k. správčího učinil pan Jiří Licht, stavitelský mistr z Hodonína nákres nového kostela a uvolil se ku stavbě dohlížeti zdarma. Pan František Vogel, zednický mistr z Hodonína, přijal na sebe vedení stavby. Náklad na nový chrám Páně vypočítán na 28 000 zl.stř., z kterých jenom zednickému mistru 4 000 zl.stř. připadnouti mělo.
Přičiněním c. k. p. podkrajského byla od c. k. politických úřadů stavba povolena a nákres byl potvrzen, načež hned 4.Května základy ve třech hodinách vykopány byly, při kterémž zbožném počínání se každý osadník zúčastnil, an „chrám Páně jest domem všechněm společným.“ (Jan Zlatoústý.)
Ještě však nebyl nejvyšší duchovní úřad diocéze Brněnské požádán o dovolení k posvátné stavbě. K témuž konci se odebrali poslanci obecní do Brna, kteréžto vyslanstvo sám v. p. farář dobrovolně k nejdůstojnějšímu p.biskupu ...část stránky utržena... a a svou prosbou podporoval; čehož ....část utržena.... bylo, že již v sezení konsistorním dne 10. května 1855 stavba kostelní povolena jest byla. Položení základního kamene ustanoveno jest na úterek svatodušní dopoledne dne 29. Května, ku kteréž slavností mnozí hosté pozváni byli.
Než ale jakož nábožnému počínání osadníkův již od mnohých roků nepřízeň a obtížností v cestě byly a teprův roku 1855 odstraněny jsou: taktéž něco podobného se stalo i tentokráte. Sama příroda se zdála proti položení zakladního kamene se zpouzeti. V pondělí svatodušní k večeru obloha se zatemnila, černými mraky potáhla, strhl se náramný lijavec, jehož strašným řáděním sem tam potoky ze svých břehů vystoupily. Malými přestávkami pršelo po celou noc a ještě ráno bylo nebe zataženo. Čím blíže ale přicházela doba svěcení základův, tím méně pršelo, nebe se víc a víc vyjasňovalo, a před počátkem slavnosti teplé slunečko mile se usmívalo na zemi.Člověk mohlby ovšem již to pokládati za dobré znamení, za rukojemství, že se tu počalo dílo líbezné Bohu.
Pozvaní hosté se poznenáhla sjížděli a v. p. děkan sloužil s četnou assistencí slavnou mši svatou v tamnější kapličce. V. p. farář, původce nábožného podniknutí, měl slavnosti přiměřené kázání, kteréžto ze srdce plynouc i do srdcí nábožných posluchačů padalo, tak že přes 3000 lidí ku vroucným slzám pohnuto bylo.
Napotom způsobem slavným položen základní kámen, do kteréhož se položily památné listiny. Ležíť pak vedlé sakristie v pilíři, kterýžto presbyterium od kostelní lodě dělí, asi 3 střevíce hluboko v zemi. Místa, kde jsou nyní hlavní dvéře, a kde bude oltář, byly skvostně břízemi a kvítím okrášlena.
An četné duchovenstvo odzpěvovalo žalmy, požehnal důstojný p. děkan dle obřadu církevního místa základův a uhodil třikráte kladívkem na kámen, v kterémžto významném obřadu kromě duchovenstva přísluhujícího také p. Ignác Gläser c. k. okresní z Hodonína, p. Leopold Krejpík c. k. správčí, páni stavitelé, obecní výbor atd . se zúčastnili. Napotom základní zdě okropeny a okaděny byly, načež modlitba závěrečná následovala. Zpěv Ambrožianský „Tebe Boha chválíme“, pěkná hudba a hlučná střelba z moždířů oznamovala duchovní radost občanů netoliko přítomným hostům, nýbrž i celému okolí. Den ten od osadníků jako největší svátek svěcený zůstane zajisté v dlouhé a blahé památce.
Památné listiny byly po vykonaných obřadech podepsány kromě od c. k.. okresního a c. k.. správčího také od důst. p. Karla Čecha, děkana a faráře v Želeticích, Karla Konečného, faráře v Dolních Dubňanech, Osvalda Niklasa, kooperatora v Hodoníně, Vincentia Janalíka, duchovního správce z Milotic a Františka Webra, koop. tamtéž; Jana Večera, lokalního v Rohatci, Františka Mlčocha, koop. v Dubňanech, Jana Šmigmatora, koop. v Mutěnicích, písatele těchto řádkův a od pp.stavitelův a t.d.
Téhož roku ještě položen základ, kteréhož téměř do polovice hned 29. Května zbudovalo se.Tím se končí první doba stavby Radiškovského kostela, anť ostatní stavba pro nedostatek staviva na budoucí rok odložena jest byla, krom příprav, které s velikou nadšeností se dělaly.
Jak mile roku 1856. slavíci v okolních lesích radostné zvěstovali jaro, hned se nesmírná činnost jevila. Tu bylo vidět jedny na obecných pastviskách dříví sekat, jiné zase nasekané k cihelně vlastním potahem dovážet.Tito pomáhali ruční prácí cihlářům, onino zedníkům u kostela.Tito dováželi vápno, onino přiváželi cihly. Jiní dováželi vodu, jiní křidlicí, a to bez ustání. Byla to činnost, jakouž jevil národ Židovský po zajetí Babilonském u stavby chrámu Jerusalémského. Neboť čteme v I. knize Ezdrášově: „Když byly Zorobabel s bratřími, navrátivše se do Jeruzaléma, s pláčem a křikem, s radostí a s plesáním velikým počali stavěti dům Páně, snášeliť jsou všichni oběti Hospodinu, skládajíce s radostí peníze, potravy a nápoje kamenníkům, řemeslníkům svážejíce kamení a dříví cedrové z Libanonu; všechen národ, nýbrž i vzdálení bratří hleděli míti účastenství v díle Božím.“ --To se také stalo, byť i v poměru menším, v této dědině. Mužové pálili vápno, ženy dělaly maltu, mládenci stavěli lešení, panny podávaly vápno ženám; jiní přinášeli desky, jiní podávali maltu; ano i dítky na řebříkách seděly a zedníkům cihly podávaly. A proč to činí osadníci Radiškovští? Proto že vědí dle slov sv. Jana Zlatoústého „že ve chrámě se rozdávají důstojenství a milosti, kteréž nebudou míti konce, kteréž nemohou býti zničeny ani smrtí, alébrž právě smrtí stávají se pevnějšími a stálejšími.“
Uzřev cizinec tuto činnost pro čest a slávu Boží, těžkem se udržel slzí vida patrné požehnání Boží, Pakli potkal některého na dědině a otázal se ho, kam pospíchá, odpověděl jemu: „Kambych šel, leda ke kostelu!“ Takovéto pospíchání zajisté se líbí Bohu neboť: „Do chrámu, jako k živé studánce, jako k duchovní řece máme přicházeti, abychom načerpali vody živé, o nížto dí Pán; „Žízní-li kdo, pojď ke mně a napí se!“ --Uslyševše okolečné dědiny o těchto skutcích pro čest a slávu Boží konaných, s radostí penězi ku pomoci přispívali. Mezi dobrodinci vynikala v této době obec Vacanovská se 154 zl. 55 kr. stř. V tomto čase vynikly kostelní zdě nad zemí až po okna. Zde se končí druhá doba, anť nemohlo pokračováno býti z nedostatku prostředků. To se stalo na počátku Června 1855.
Mezi druhou a třetí dobou stavby vystoupila řeka Morava deštěm, a dříví již dávno ve Valaších u Vsetína nakoupené, poslalo se na pltích do Nedakonic za Pískem, anť řeka toho roku tak se nebyla rozvodnila, aby se dříví až do Hodonína, jako jiné roky poslati bylo mohlo.Tam tedy na 4 hodiny cesty museli Radiškovští v nejdelším dni při nesmírném horku pro dříví na kostelní krov se svým umdleným potahem jeti. Když byli až na poslední dědinu před domovem dřevo dovezli a s potahem svým již dále nemohli, tu osadníci Vacanoviští zapřáhli potah svůj a dříví do Radiškovic dovezli. Než za dříví se měli poslati peníze, jak stálo v písmě. Kde si jich hned zaopatřiti? -- An starosta celý zarmoucený z Hodonína domů přišel, tu mu doručen byl list -- list přeradostný. V něm oznamoval v. p. farář, že dle zprávy od v. p. děkana Jeho Veličenství císař Ferdinand Dobrotivý a císařovna Maria Anna za prosbou obce Radiškovské na stavbu nového kostela 1000 zl. stř. darovati ráčili, a že dne 15. Července se pro nadzmíněnou sumu do Želetic pojede. Když je nouze nejvyšší, Pán Bůh bývá nejbližší.“ Proto že se stavělo dílo Boží, nemohl je Hospodin opustiti. Najednou se vyjasnilo oko zasmušilé a srdce radostí plesalo, zvláště dne 17. t. m., kdy v. p. děkan srdečnou řečí občany k díkům a k plesání povzbuzoval a pak s assistencí četnou v tamnější kapličce mši svatou zpíval na poděkování Bohu za poskytnutý dar a na vyprosení u Pána Boha dlouhého živobytí císařským dobrodincům.
Když bylo mnoho cihel napáleno a vápno zaopatřeno, tu se začala třetí doba stavby kostela a sice počátkem měsíce Září.
V této době dosáhla horlivost bratří nejvyššího stupně; 22 zedníků a 12 tesařů muselo všemi potřebnostmi při stavbě obstaráno býti. Tři i čtyři dni v týdnu musel každý s potahem býti u kostela a to v čas setí. Práce polní ustoupila dílu Božímu! Přes 100 lidí bylo po několik dní u kostela ruční prácí zaměstnaných! Vidouce vůkolní dědiny takový nával práce u Radiškovských, s radostí netoliko rukama, nýbrž i potahem ku pomoci přispívali, chtějíce míti účastenství v díle Hospodinově, dle příkladu sv. Františka, kterýžto se připojil k dělníkům v Assisi chrám ke cti sv. Damianu stavícím a kamení, písek i vápno jim podával. V tom ohledu se vyznamenaly obce: Vacanovice, Milotice, Rohatec, Vlkoš a Bojanovice Dolní.
Na podzim postavili zedníci 6° vysoké a 22° dlouhé kostelní zdě. Mezi tím ukončili tesaři z Vídně přišlí též krov, který bez odkladu vytahován a křidlicí pokryt byl. An ještě zedníci o věži a tesaři o krovu pracovali, ráčil nejjasnější zeměpán Jeho Veličenství milovaný císař František Josef u příležitosti odbývaného dvorního honu spatřiti nový kostel. Na obdrženou zprávu, od koho se ta svatyně staví a jakými prostředky, ráčil horlivost a obětivost osadníkův a bratrskou pomoc sousedních osad milostivě pochváliti.
Zedníci pracovali o věži až do zimy, kdežto je nastalé mrazy přinutili, aby od práce ustáli. Tesaři však dokončili ještě toho roku 1856 v adventě krov na věž. Na budoucí rok 1857 odloženo postavení věže a klenutí kostelního. Tak se vypíná kostel Radiškovský k nebesům. Z jeho zdí jest viděti Javořinu a starožitný Buchlov. Nábožný poutník vidí s něho celou krajinu, kde leželo hlavní město Velehrad. Vidí tu krajinu, kde svatí apoštolové Moravští Cyril a Method hlásali poprvé evangelium předkům Slovanům; vidí krajinu onu, po jejíž půdě zakládali kaply a školy; vidí z daleka místo, kde jsou zříceniny kaply svato-Klémentské, a s radostí poznává, že vděční potomci nábožných předkův Slovanských hodnými prokázati se snaží skutky spasitelnými velikých apoštolův a věrověstův svých, a tak se důstojně chystají na slavnost tisícleté památky jejich příchodu na Moravu.

Snažně žádám vel. p. dopisovatele, aby mi ráčil zavčas pokračování o důležitém předmětu tomto pro Moravana na rok 1858 laskavě zaslati. Dílo to zajisté zasluhuje, aby se tiskem zachovalo pozdním potomkům a sloužilo za příklad.

Moravan – kalendář vlastenecký a katolický na Moravě, vydaný r. 1858, čtení děje a zeměpisné

Za našich časů mnoho se mluví o víře, o probuzení křesťanského ducha, o činné lásce k bližnímu; ale vyjímaje málo příkladů zůstává to jenom při slovech; „Skutek utek!“ – Mnohý nábožný muž jest horlivý u vykonávání svých křesťanských povinností; než právě tím způsobuje sobě mnoho nepřátel, kteří jej křivě posuzují, všeliké podezření naň kydají, jej tupí, pronásledují a svým ďábelským jednáním tak daleko dohánějí, že onen šlechetný horlivec stává se obětí přesvědčení svého. Nemá-li duchu Kristova, upustí od své vytrvalosti a stane se netečným. Než u stavby kostelní byla víra, probudil se duch křesťanský, ukázala se skutečná láska k bližnímu zjevně; - horlivost a vytrvalost Radiškovských nedala se v této čtvrté době nijakými obtížnostmi, ani zjevnými ani tajnými nepříznivci odstrašiti. Jaká byla první obětivost, taková jest až doposud. A není divu! Vždyť duch křesťanského náboženství jest takový, že člověk poznav a zamilovav si jej, nikterak se od něho odloučiti nedá, jak vidíme ze slov sv. Pavla: „ A protož, kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Zdali soužení? nebo ouzkost? nebo hlad? Zdali nahota? čili nebezpečenství? zdali protivenství? čili meč? – Jist jsem zajisté, že ani smrt, ani život, ani anjelé, ani knížectva, ani mocnosti, ani věci přítomné, ani budoucí, ani síla, ani vysokost, ani hlubokost, ani jiné stvoření nebude moci nás odloučiti od lásky Boží, kteráž jest v Kristu Ježíši, Pánu našem.“ (Řím. 8, 35-39) A pročež sv. Pavel a mnozí horliví křesťané podstoupili milerádi smrt mučednickou! Než ale popisuje horlivost křesťanskou, která se zjevně ukázati musí, má-li takovou slouti, daleko jsem se zabral od stavby kostelní. Tedy s jakouž obětavostí stavěli osadníci Radiškovští svůj chrám Páně v prvních třech dobách, o nichž jsme v loňském Moravanu se zmínil, s takovouž pracovali i v této čtvrté době, o které mluviti budu. Sahá pak od jara roku 1857 – až do podzimka téhož roku. Když byl sněh na Javořině se roztál, když seménko v zemi obživlo, kořínky pouštělo a zelenalo se, když se louky krásně skvěly žlutým kvítím, když červíčkové ze země vylézali a mravenci opět pracovati počali, když ze země vylézal chřest a maruše a broskvě červeným se přiodily květem, když okoleční lesy novým listím a květem se byly ozdobily, když višně a třešně ve vinohradech svým květem líbeznou ze sebe vydávali vůni, a lupínek vinného kře již v třetím vinohradě viděti bylo, když potůček nedaleko nového chrámu tiše bublal a ptactvo k sobě lákal, když bohdalové na Milotický zámek a slavíci do svých v podzim opuštěných sídel letních se navrátili a líbeznou píseň zpívali: v oné krásné době jarní, kteráž srdce každé rozveseluje, vrátili se zedníci a po nich tesaři k stavbě kostelní, aby začatou zbožnou práci dokončili. Dnimo vystoupili na lešení a dělali římsu, a pak dostavěli věž 13o 1´6´´ vysokou a osadníci staří i mladí, zámožnější i chudší, jeden každý maje vykázanou práci, všudy ochotně s nebezpečenstvím života jim pomáhali, neb „čím větší dobro, s tím větší přichází prácí.“ Byl to krásný pohled, když věž den ode dne výš a výš rostla k nebesům: Již byla vyšší jako kostel a přesahovala nejvyšší stromy v dědině. Jak mile dosáhla nadzmíněné výšky, hned ji zedníci dle svého obyčeje ověnčili korouhvemi a borovičkami. Radost pracujících byla veliká, anť se přesvědčili, že „ustavičná práce všecko přemůže.“ Tesaři dohotovili krov a již připravili vše, aby vytahován býti mohl, což se začalo v poledne 28. května a trvalo do 30. v sobotu před svatodušními svátky. An zedníci počali kienouti kostel a obmítati, připravovali tesaři na svém krovu vše, aby naň báň a kříž vytahovány býti mohly. Z nejvyššího lešení as 20o výšky bylo vidět celou okoleční krajinu daleko široko. Nejenom z tesařů, nýbrž i z občanů a dítek vylezli mnozí až na nejvyšší žebřík a krov, na němž skřípec k vytahování kříže upevněn byl. Již již bylo vše připraveno a čekalo se, až báň a kříž z Vídně doveženy budou. Báň pozlacenou od p. Wolfa ve Vídni vytáhli tesaři 15. června dopoledne na věž, právě když ve škole byla zkouška. Vytahování kříže pak bylo ustaveno na 17. června odpoledne. Že vytahování křížů na chrámy a věže se děje vždycky slavně, jest věcí přirozenou.
„Kříž jest čest a sláva křesťanů, klíč ráje, podpora slabých, berla pastýřů, vůdce navrátilých se, zdokonalení prospívajících, spása duše i těla, všeho zla odvrácení, všeho dobra darce,“ praví sv. Jan Damascenský.
Povýšení sv. kříže každoročně 14. září koná se v církvi svaté. Slavnost povýšení svatého kříže stává se také, kdykoliv nějaký kříž svěcen neb na věž vytahován bývá, jako v Radiškovicích dne 17. června 1857.
Sjeli se k tomu posvátnému úkonu následující duchovní: V. p. Karel Bücherle, tit. konsist. rada a farář z Hodonína. V. p. Karel Čech, děkan a farář ze Želetic. V. p. Frant. Weber, farář, a v. p. Frant. Petržel, kaplan z Milotic. V. p. Frant. Růžička, kaplan ze Střílek a v. p. Dominik Králík, kaplan z Koryčan. V. p. Karel Konečný, farář s pisatelem zprávy této z Dubňan. Ze největších pánů byli přítomni p. Leopold Krajpík, d. k. správčí, p. Jiří Licht, stavitelský, a p. Frant. Vogel, zednický mistr z Hodonína, ostatní pp. stavitelé a nábožného lidu na 2000. Ačkoliv tu chvíli před posvátným činem pršelo, přece se nebe k slavnosti vyjasnilo.
Když se byla od přítomných pánů ve škole podepsala památní listina, ubíral se slavnostní průvod ke kostelů. Kříž pozlaceny, z plechu udělaný, u vnitř dutý, přes 5 1 střevíce vysoký, byl kvítím okrášlen a nesen od Radiškovských chlapců na nosidlách chvojí ozdobených uprostřed průvodu. Družičky pak držely konce pentlí na kříži upevněných a kráčely po bocích nosidel. Duchovní radost přítomného lidu oznamoval Ambrožiánský chválozpěv „Tebe Boha chválíme,“ Radiškovská hudba a zvonění na kapličce. U kostela vystoupil v. p. farář Dubňanský na hromadu rumu a cihelních kousků, a mluvil o moci kříže; zmínil se též, kterak Všemohoucí žehná dílu svému, anť právě vyšší stavové stali se největšími dobrodinci tohoto chrámu Páně; povzbuzoval též přítomných k činění a následování zbožných skutků, a konečně děkoval všem dobrodincům, kteří buď penězi, neb dobrou radou, neb potahem, ruční prácí a pérem a t.d. stavbě nápomocni byli.
Napotom vystoupil v.p. František Weber na totéž místo a čtl pamětní listinu od pisatele této zprávy vypracovanou a rukou Frant. Jursy psanou, v níž popsána jest stavba Radiškovského chrámu Páně od počátku před 2 1 rokem, až do vytahování kříže na věž 17. června t.r. –
Pamětní listinu, běžné měděné a stříbrné peníze od Jana Bařiny, a katalog dieceze Brněnské ve skříňce plechové do báně na věčnou památku uschováno. Mezi písní a o svatém kříži vytahovál se kříž na 21o vysokou kostelní věž. Bylo to krásné podívání, an se toto nejskvělejší znamení vítězství Církve svaté výš a výše velebně povznášelo k nebesům! Nábožnému srdci mohlo na mysli tanouti vystupování Krista Pána na nebesa.
Po všech lešeních od země až vzhůru byli osadníci, tesaři a zedníci. Tito zastavili kříž, když byl 13o vysoko vytažen právě u svého lešení, na němž dělali lištvu, a provolávali radostně „sláva.“ Když pak byl kříž až na samý vrch vytažen, tuť jej tesařský polir p. Michal Glogar z Vídně upevnil, první přípitek učinil, a dle obyčeje pohárek (sklenci) dolů z věže uvrhl, který se nerozbil. Tesař Brešl vykonal na nejvyšším lešení u báně ostatní přípitky na zdraví J.c.k. Veličenství Františka Josefa, J. c. k. Veličenství Ferdinanda, Jeho Arc. biskupa Brněnského, na zdraví přítomných pp. hostů atd., a vždy sklénku dolů pustil, z kterých všech 12 jenom dvě se roztloukly. Po těch sklénkách byl hon! Napotom činil týž tesař řeč, v níž dokazoval osadníkům jakou vznešenou památku sobě a potomkům byli učinili. Poněvadž i mládež při stavění kostela mnoho vystála, tedy i na tuto pamatováno. Z věže kostela házeno mnoho rohlíků, kteréž o závod chytáno. Mimojedoucí c.k. důstojník vyžádal si také jeden, a dárce ochotného obdaroval.
Konečně zařídil pisatel této zprávy ofěru, při kteréž se na kostel 32 zl. 50 kr. stř. sešlo. Ještě téhož večera donesl starosta obce Lužické, Pavel Bárák, 40 zl. stř. od své obce na stavbu kostelní.
V dalším běhu stavby kostelní pracovalo 12 kameníků o kamenech od Buchlovic dovežených a hotovili z nich schody a veřeje. Tesaři dokončili svoji práci v prvních dnech měsíce července. Byvše poslání hned roku 1856 na počátku měsíce října od tesařského mistra p. Karla Vyskrhla z Vídně, pracovali po 16 neděl u kostela Radiškovského. Učinili práci nejen krásnou, nýbrž i trvanlivou za 1200 sl. stř.; 9. července doklenuli zedníci kostel. Toho samého dne vyptávala se urozená paní hraběnka Františka z Hardegu na stavbu kostelní a na prostředky, kterými se staví. Byvši již roku 1856 šlechetnou dobrodinkou nového chrámu projevila pisateli této zprávy svůj nábožný úmysl, že chce darovati hlavní obraz do kostela a dle možnosti se o jeho krásu postarati. 10. července klenuli zedníci chor a obmítali kostel, věž vedlé jiných prácí, tak že již ke konci července těžší práce ukončeny byly. Mezi tím časem se dal železný kříž nad presbyterium na střechu a pokryvači, kteřížto v nesmírném horku tolik neděl na kostele pracovali, dokončili v tom měsící práci svou k spokojenosti.
Na sv. Annu 26. července byly v Radiškovské kapličce odbýváni slavné služby Boží na poděkování Hospodinu za odvrácení všelikého neštěstí při stavbě kostelní s prosbou, by Všemohoucí i budoucně všem při stavbě zaměstnaným milost Svou uděliti a jich od všelikého úrazu chrániti ráčil.
Dle tamějšího obyčeje se ubíral slavný průvod ode školy ke kapličce se zpěvem nábožným, s hudbou a zvoněním. U kapličky činil v. p. Frant. Weber na základě slov Žalmisty Páně 121, 1 po přečtených částkách Písem svatých slavnosti přiměřené výtečné kázání.
Slova kazatelova ze srdce k srdcím přednášená způsobila takový dojem, že žádné oko suché nezůstalo. Napotom byla ofěra, při nížto se sešlo na stavbu 57 zl. stř. Po ofěře sloužil v.p. Karel Konečný zpívanou mši sv., po nížto se konečně zanotil ambrožianský chválozpěv „Tebe Boha chválíme.“ Odpoledne měl pisatel této zprávy slavné požehnání a na druhý den mši svatou.
Dne 6. srpna dokončil klempířský mistr p. Josef Jakob se svými tovaryši z Vídně svoji práci na věži, an ji krásně bílým plechem byli pobili v 7 nedělích za 1100 sl. stř. – Obnášíť výška věže celé 21o 4´, třpytí se pak s bání a křížem do dálky. An se při stavbě kostelní i stolařská, zámečnická a sklenářská práce chýlily ku konci, prosila obec Radiškovská pod 10. srpnem písemně nejdůstojnější konsistoř o posvěcení nového kostela, aby nemuseli budoucí zimu zase v dešti a sněhu pod šírým nebem státi, anť jejich kaplička jest velice malá.
22. srpna dokončili zedníci svou obtížnou práci, kterou pod vedením polírů pp. Jandáčka a Sedláčka ze Žeravic byli konali. Jestiť pak kostel v staro-forintském slohu s průčelím, kteréž tvoří i věž k východu, vedlé cesty s Kyjova do Hodonína. Obnáší délka toho kostela 20o 5´6´´ , šířka 7o 3´, výška zdí 6o. Kostel má na polední a půlnoční straně po 5 oknech 10´ vysokých. K východu má věž 3 okna nad sebou.
Na západ jest v presbyteriu kulaté okénko z rozličných barev darované od † p. Karla Jančíka. Nad sakristií jest oratorium. Vchod na chor a spolu i na věž jest světlý a pohodlný. Patero dveří vede do kostela. Anť tehdy kromě dlažby a vnitřního nábytku, což se na budoucí rok z nedostatku prostředků odložiti muselo, vše hotovo bylo, přálo si každé srdce, aby aspoň pod střechou ukryti byli, když se služby Boží konají.
Jestiť pak rozdíl mezi posvěcením a požehnáním kostela; obojím nabývá kostel práva ke službám božím, jen že Církev považuje požehnání chrámu toliko za prozatimní upravení chrámu pro služby Boží, kdežto svěcení chrámu nejslavnějším způsobem jen biskup sám vykonává, užívaje k tomu sv. křížma. Požehnati kostel může však jeden každý kněz, komuž biskup plnomocenství udělí. Ve chrámě toliko požehnaném nevidět na stěnách namalované kříže s vysutými svícny. A takových kostelů je na Moravě mnoho, jenž byly toliko požehnány. A k takovému požehnání kostela dostal důstojný p. děkan od nejdůstojnější konsistoře toto povolení dne 20. srpna číslo 2188.
„Na prosbu od 11. srpna sem došlou uděluje se Vaši Velectihodnosti plnomocenství, nově vystavený Radiškovský chrám, ačkoliv vnitřní nábytek a dlážka ještě schází, na některou budoucí neděli neb slavnost dle církevního obřadu posvětiti. Napotom nechť slavné služby Boží následují. Sloužení oběti nejsvětější obmezuje se v tomto novém kostele, na kterýž práva staré kaply se přenášejí – prozatím na ty dny, kteří kaple povolení bývali. Obci Radiškovské vyjádříž Vaše Velectihodnost za proukázanou obětivost a horlivost u stavění chrámu Páně naši uznalost.“-
Pozdějším dopisem veledůstojné Brněnské konsistoře 17. září 1857 číslo 2554 oznámilo se Radiškovské obci na její pod 11. zářím t.r. předloženou žádost, že obec ta samostatného kněze, jak dalece to nynější v diecezi panující nedostatek kněžstva povolí, obdrží, když všecko k samostatné farnosti potřebné zaopatří. K tomu je ale zapotřebí krom vlastního chrámu Páně, kterýž nejenom vnitřním nářadím zaopatřen býti, nýbrž i potřebné příjmy ke konání služeb Božích míti musí, spolu vystavení fary, stálé zachovávání kostela a farního stavení a pak dotací pro duchovního, kterýž dle nynějších okolností nejméně na 500 zl. stř. buďto v hotovosti, aneb v polnosti, sesypu a penězích, požaduje.
Po obdrženém povolení od nejdůstojnější Brněnské konsistoře ustanoven 4. říjen jakožto den sv. Františka z Asisi a jmenoviny J. c. k. Veličenství Františka Josefa k posvěcení nového kostela. Přípravy k oné slavnosti se konaly po celý týden. Přede vším postaven nynější prozatímní oltář a presbyterium se vydláždilo, kteréžto přípravy vedl Josef Slezar, školní dohližitel v Radiškovicích. V sobotu vše do chrámu nového náležité a službám Božím potřebné obstaráno. Večer před slavností objevil se ponejprv zrakům zde přítomných domácích a cizích oltář u vší své kráse a velebnosti.
Na den svěcení chrámu Radiškovského sešlo se veliké množství lidu. Ráno po mši svaté v tamější kapličce odsloužené sjížděli se poznenáhla zvláště následující hosté: P.T. p. František Winkler, c. k. místodržitelský rada a krajský z Hradiště. P. Josef Chornicer, c. k. místodržitelský rada a bývalý Kyjovský podkrajský z Brna. P. Leopold Krajpík, c. k. správčí a p. Ignác Gläfer, c. k. okresní z Hodonína. P. Josef Hajniš, c. k. nadlesný z Čajkovic. P. Karel Bayer, c. k. purkrabí z Mutenic. Z kněží: Důstojný p. Pavel Kocman, děkan a farář z Čajkovic. Důstojný p. Karel Čech, děkan a farář, a v. p. Florian Žemora, kaplan ze Želetic. Důstojný p. Karel Bücherle, titl. konsist. rada a farář, a v. p. František Páral, kaplan z Hodonína.V. p. Josef Zigar, farář z Mutenic. V. p. Martin Novotný, farář z Mikulčic. V. p. Antonín Brusenovský, duchovní správce z Rohatce. V. p. Frant. Plšek, duchovní z Kněžduba. V. p. Ignác Glop, duchovní správce z Bzence. V. p. Vavřin Zigmund, kaplan z Vracova. V. p. Ignác Šveck, duchovní ze Žeravic. D. p. Petr Hellebrand, kaplan z Milonic. V. p. František Jurovský, farář z Hrubých Lovčic. V. p. František Lipnický, farář z Mistřína. V. p. Vikorin Zlámal, duchovní z Vitoše. V. p. Frant. Weber, farář, a pisatel toho z Dubňan, procesí z Bzence, z Vracova, z Rohatce, z Petrova, ze Žeravic, z Mistřína, Hostěrádku, Mutěnic, Dubňan, Šardic, Milotic, Vitoše, z Vacenovic. - 21 pp. učitelů z celého okolí a na 8.000 nábožného lidu. Okolo 10 hodin započal se slavný průvod ze školy na ulici svátečně okrášlenou k hlavním dveřím kostelním, aby chrám nový posvěcen býti mohl.
Když slavný průvod ke kostelu přišel, říkal důst. p. světitel u hlavních dveří předepsanou motlitbu, a vykonal ostatní církevní obřady.
Jak krásné, vznešené a pohnutlivé jsou obřady tyto! Pročež není divu, že jimi všichni poutníci, ponejvíce Slováci z vůkolečních měst, městeček a dědin, velice dojati byli.
Po vykonaných těchto zbožných a významných obřadech vystoupil v.p. František Weber na kazatelnu, k témuž konci před kostelem vystavěnou, a činil na základě slov sv. Jana, miláčka Páně (Zjev. 21, 3.) po přečtení evangelia na den posvěcení chrámu Páně – kázání, kteréž bylo korunou celé slavnosti.
Řeč kazatelova byla tak důstojně, tak důrazně a přec tak líbezně přednášena, že tisícové lidu, nevyjímaje ani duchovní a vysoce postavené civilní úřadníky, zarosenýma očima na kazatele patřili a slova od úst jeho do srdcí svých ssáli. Napotom vykonával řečník motlitby za dobrodince chrámu Radiškovského svrchu jmenované, načež ofěra následovala, při nížto se sešlo 294 zl. stř. U slavného průvodu se zanotil ambrožiánský chvalozpěv a velebná svátost přenesena jest pod krásnými nebesy z kapličky do kostela. Nejsvětější nekrvavou oběť Nového Zákona vykonával veleslavně na novém oltáři ponejprv důstojný p. světitel.
Toť tedy byl chrám nový v příbytek milosti a v dům Boží posvěcen.
Na choře se vyznamenali všichni přítomni pp. učitelé krásným zpěvem a hudbou. Po mši svaté bylo požehnání a po něm zpíváno národní hymnu: „Zachovej nám hospodine.“ Již byly 2 hodiny odpoledne, an se slavnost skončila. Hlučná střelba z moždířů a hudební sborové z Bzence, Vracova, Rohatce, Mutěnic, Dubňan, ze Šardic, z Milotic, Vracovic a Budišovic oznamovaly hudební radost netoliko přítomným hostům, nýbrž i celému okolí.
To jest ona veliká slavnost, která všechny přítomné dojala, občerstvila a k mnohému dobrému povzbudila. Zvlášt příspívala k tomu přítomnost našeho slavného p. krajského, kterýž nás svou velikou blahosklonností, již ke každému zde přítomnému propůjčoval, na svůj svátek přemile překvapil, a na zdraví J. c. k. Veličenstva Frant. Josefa a Ferdinanda, sv. Otec Pia, Biskupa našeho, Antonína Arnošta, přítomných hostí a t.d. „Živio“ provolával; začemž i jemu budiž „sláva“ čest a vděčnost projevována.
Odpoledne bylo slavné požehnání, a na druhý den ráno mše svatá s průvodem za zemřelé jako o dušičkách.
Nový kostel v Radiškovicích jest pomníkem horlivosti a obětivosti osadníkův, důkazem lásky křesťanské a okrasou obce.
Že jest pomníkem pravým, každý čtenář se zajisté přesvědčil; toliko doložiti třeba, co jsou Radiškovice, jaké mají grunty a mnoho-li obyvatelů. Jsouť Radiškovice dědinou mezi městy Hodonínem, Uh. Skalicí, Strážnicí, Bzencem a Kyjovem. Grunty mají špatné, písečné. Dědina počítá 1000 obyvatelů, mezi nimiž 133 školních dítek.
Obývají ve 160 číslech, mezi nimiž jsou 3 půllány, 75 čtvrtí, 8 podsedníků, a ostatní chalupy. Každá čtvrt má jenom pod 30 měřic výsevku i s loukami, některá i méně. V roku 1854 měla dědina stavěním nové školy ještě 500 zl. ztř. dluhů, a již myslela na stavbu kostela.
Kostel jest též důkazem lásky bratrské, kteráž vzbudila mnoho dobrodinců, mezi nimiž vynikali: Jeho c.k. Veličenství Ferdinand Dobrotivý se svou zbožnou chotí s 1000 zl. Obec Vacenovická s 155 zl., Milotická s 100 zl. Josef Liška, mlynář z Rudníka s 123 zl. Nejmenovaný z Milotic 40 zl. Holešinský z Hovoran 46 zl. Mutěnská obec 27 zl. Josefovská obec 29 zl. Dubňanská 18 zl., p. Šimsaid z Hodonína (Izraelita) 20 zl. Bojanovická obec 29 zl., Lužická 37 zl., Františka Lamačova z Mutěnic 40 zl., p. Josef Hajniš, c.k. nadlesný z Čajkovic 16 zl. a t. d.
Podporovatelé tohoto chámu byli: urozená paní hraběnka Františka z Hardegu, majetnice Milotic, p. Jiří Licht, p. Frant. Vogel z Hodonína, p. Karel Jančír z Radiškovic, p. Bernard Cizler (Izraelita) v Bzenci, v.p. František Weber z Milotic. P. Josef Chornicer, c. k. bývalý Kyjovský podkrajský. V. p. Nezval, kněz řádu nejsv. Vykupitele ve Vídni a t.d.
Z osadníků se vyznamenali: Jan Bařina z čísla 16, Josef Slezar, Jakub Vacenovský, Frant. Foltin, Fr. Jursa a t.d., jejichžto jména jsou psána v knize života.
Největší a nejzasloužilejší dobrodinec i podporovatel jest D. J. p. Leopold Krajpík, c.k. správčí statku v Hodoníně. Bylo však více šlechetných dobrodinců, kterýchžto není možná zejména udati pro obmezenost místa, ačkoliv vím, že nebylo třeba jmenovaných napsati, anť to žádný nečinil pro čest světskou, nýbrž pro čest a slávu Boží.
Než ale kostel jest i okrasou obce. Dne 10. listopadu 1857 ráčil opět Jeho c. k. Veličenství u příležitosti odbývaného dvorního honu spatřiti od myslivárny dostavený kostel a nad zevnější ozdobou jeho Svoje nejvyšší zalíbení na jevo dáti; 9. prosince 1857 ráčila nábožná p. hraběnka z Milotic s dvěma šlechtičnami navštíviti nový chrám a nad jeho stavbou Svou spokojenost vyjeviti. Prozatím zdobí hlavní oltář malý obraz Panny Marie, kterýž od dárce toho jest ustanoven pro jeden oltář boční, anť na protějším oltáři bočním má vzdělán býti obraz všech Svatých. Že i dlážka a ostatní nábytek do kostela obstarán bude, že i fara se zbuduje a vše se přichystá, čeho pro samostatnou farnost zapotřebí jest; za to ručí horlivost osadníků, šlechetnost vznešených dobrodinců a spanilomyslnost nynějšího Dubňanského faráře v.p. Jana Bernička, kterýžto svým přičiněním již v Dolních Bojanovicích tamější chrám Páně krásně ozdobil.
Uvážíme-li ale, že od roku 1831 obec byla 4krát cholerou navštívena, pak roku 1856 že mnoho lidí zemřelo na hlavničku, a dítek téhož roku mnoho na červenku, a že před tím v roku 1853 se stavěla škola, ačkoliv toho roku krupobití dne 10. června veliké nadělalo osadníkům škody; tuť musíme uznati, že stavba Radiškovského chrámu Pláně jest skutkem velikým.
Tím ukončuji svůj popis stavby kostelní. Ačkoliv vím, že mnoho schází k úplnému sepsaní, mělo-li by se státi, celou knihu by potřebovalo, přece alespoň mám to vědomí, že jsem to učinil ke cti a chvále Boží, ku zdaru Církve svaté a k prospěchu lidu, o jehožto duchovním vzdělání po třetí rok pracuji.

Děkuji tímto paní Klimešové Drahomíře za laskavé zapůjčení tohoto kalendáře a za svolení k jeho přepsání a publikaci. irena.barinova(zavináč)tiscali.cz

Publikováno: 02.10. 2006 (2786 čtenářů)

[ Zpět ]