Vinohrad snad patří k naší oblasti odjakživa; když se řekne Moravské Slovácko, vybaví se každému náš kroj, písničky a především pohárek vína (obr.1). Profesor kyjovského gymnázia národopisec Josef Klvaňa v roce 1898 napsal, že „jiskřivý temperament Slováků moravských, se všemi jeho přednostmi i vadami neposlední zajisté má příčinu v tom, že tu, na jižní a jihovýchodní Moravě od pradávných dob pěstuje se vzácný dar Boží – réva vinná...“

Nejstarší vinice na Moravě byly vysazeny na svazích Pálavy už kolem roku 280 vojáky římského císaře Probuse a archeologické nálezy vinařských nožů a semen révy dokládají rozvinuté vinařství slovanského obyvatelstva Velkomoravské říše. V Čechách je první víno zaznamenáno až r. 892, kdy podle pověsti zaslal moravský kníže Svatopluk českému knížeti Bořivojovi a jeho ženě Ludmile sud moravského vína k oslavě narození jejich syna Spytihněva. Na první vinici, která prý byla v Čechách mezi obcemi Nedomice a Dřísy se učil sv. Václav pěstovat révu a v tamním lisu se zasvěcoval do tajů výroby vína – českými vinaři byl pak oslavován jako „Supremus magister vinearum“ – nejvyšší perkmistr vinic (někde zv. také bergmistr nebo horný – nejvyšší představitel horního úřadu, z německého berg - hora). První písemná zmínka o vinicích na Moravě je z roku 1101 v zakládací listině kláštera Benediktinů v Třebíči, v níž je záznam o jejich darování. Roku 1195 premonstráti z kláštera v Louce zakládají vinice v okolí Znojma a 1202 cisterciáni z kláštera na Velehradě vysazují vinice v okolí Hustopečí.

Ve 13. století se zásluhou klášterů hromadně zakládají souvislé celky vinic, které „bývají vždy v jedné trati, která nazývá se hora“ a dají se tak lépe ochránit proti zlovůli lidí i před zvěří. Lépe se také kontroluje jejich pěstitelský stav a snadněji se dají vybírat naturální dávky zemské berně a desátku. Na každém panství a v každé vesnici, ve které existovaly vinice, dostali poddaní od své vrchnosti „horenské právo“, které kodifikovalo pořádek ve vinicích a definovalo tresty za jeho porušení. Spory mezi jednotlivými vinaři řešil tzv. horenský soud. Vzorem bylo horenské právo z Falkensteinu u Mikulova, sepsané r. 1309 a druhým významným soudním místem na Moravě byly Hustopeče. V roce 1355 moravský markrabě Jan Jindřich vydal vzorový viniční řád pro Moravu a městská rada v Brně vydala nařízení o povinném zápisu vinic měšťanů do berních knih, aby z nich mohly být vybírány městské dávky. Roku 1358 vydal nařízení o zakládání vinic pro Prahu a pro města královská Karel IV., král český a císař římský. V nařízení se praví: ...Chtějíce z vlastní vůle a naší nekonečné laskavosti, jakož i s pomocí Boží, zlepšiti stav našeho království a všech jeho obyvatel, nařizuji: Zakládat vinice na všech horách obrácených k poledni do vzdálenosti 3 míle kolem Prahy. Každý, kdo takovéto hory vlastní, má začít se zakládáním do 14 dní od vydání tohoto privilegia. Kdo by sám zakládati nechtěl nebo nemohl, ať na jeho pozemku zakládá ten, komu jej pekmistr propůjčí. Kdo vinici založí, bude ode dne, kdy se zakládáním započal, po 12 let ode všech daní a dávek svoboden. ....Vinicím nesmí nikdo škoditi, ať urozený nebo neurozený. Kdo bude přistižen ve dne při škodě na hroznech nebo réví, pěšky nebo na koni, či děláním cesty přes vinici, propadne pravou rukou, nevyplatí-li ji 20 kopami českých grošů perkmistrovi. Kdo byl polapen v noci, ten propadne hrdlem a jeho majetek připadne perkmistovi. Byl-li zloděj při škodách na vinici zabit, pak ten, kdo zabil, nic víc nepropadne než dva haléře, kteréž na tělo zabitého položiti má....“

V 15. století už je velký vzestup ploch vinic i na venkově a kolem měst je zakládají i méně majetní měšťané. Začínají nepořádky v zápisech, králi z nich uniká důchod a proto se začínají tvořit propracované viniční řády. R. 1515 byl vydán podrobný viniční řád pro Prahu, který v 21 artikulích řeší základní vztahy mezi nákladníky (majiteli vinice), vinaři (odbornými předními dělníky, kteří organizovali viniční práce a najímali dělníky, na Moravě zvaní i vincúři) a mezi viniční čeládkou (nádeníky). Nikdo nesměl najmout na den víc dělníků, než měl strychů vinice. Ráno nastupovali všichni do viniční práce společně a nádeníky musel vinař rozestavit tak, aby se při práci lokty nešťouchali. Ženám se platilo o 2 bílé peníze denně méně než mužům. Nikdo nesměl odejít ke svačině či k obědu dříve, dokud starší přísežný vinař nezatroubil a večer signál jeho trubky končil viniční dílo.

Povinností každého držitele bylo vinici řádně obdělat. Proto perkmistr kontroloval jednotlivé vinohrady a dbal na to, aby nebyly zanedbávány. Např. podle valtického horenského řádu se prohlídky prováděly po řadě a byl-li některý zanedbaný, na znamení hanby zarazili kříž, který zůstal až do odstranění závady. Platilo také pravidlo, že „jestliže by některý vinohrad přes 3 roky neb léta pořáde sběhlá pustý ležet zůstal, takový vinohrad na druhého souseda odevzdán a připsán býti má.“ Aby se ve vinicích zabránilo tvoření nových cest a stezek, platilo nařízení, že jak majitel tak nádeníci jsou povinni odcházet svou „růnou“ – mezí nebo příkopem, jímž stéká dolů voda z vinohradů. V právech horenských města Čejkovic, které patřilo do hodonského panství, je mimo jiné uvedeno, že “sváda přes růnu ve vinohradech se zakazuje, poněvadž Boží požehnání skrze to odňato bývá, a kdož by se opovážil ve vinohradech bitku provést, ten 10 groší pokuty propadá.“ V jiné artikuli je oznámeno, že „kdožby se opovážil z cizího vinohrada peň nebo oblouk pod růnú pod zem do svého přetáhnút neb vést, ten jest v pokutě 20.... kdož by se opovážil oblouky vytahovat a řezat v cizím vinohradě bez dovolení a buď by takové prodával neb k svému užitku sadil, zasloužil propadnout hrdlo a přísluší na rošt...“ Vinohrad byl chráněn po celý rok, proto „kdyby zlý člověk, když vinohrady pučí, jakýmkoliv způsobem vypuklé oči srážel, tomu buď pravé oko vyloupnuto a pravá ruka uťata, pak na hrdle ztrestán bude“.

Řády obsahují i předpisy o tvoření cen a mezd nádeníků, které měly být jednotné. Pokud někdo zaplatil vyšší nebo nižší mzdu, byl potrestán citelnou pokutou. Také „žádný vincúr nemá dělníků z cizího vinohradu odluzovat, a kdožby to přestoupil je v pokutě u bergmistra 10 groší.“ Réva v té době byla uvazována ke kůlům a „kdyby vincúr neb hospodář lámal dobré a užitečné koly na kusy, neb kdyby vzal dva neb tři kole a přichycen byl, ten na milost Pána visí a hrdlo stratit by měl.“
V každé obci, která vlastnila vinice, byl zřízen úřad vinohradní, který mimo jiné stanovil všechna důležitá data pro práci ve vinohradech, např. kdy se má vinohrad uzavřít a kdy má být vinobraní. Hora se zavírala většinou když hotař přinese před výbor první strakatý hrozen, nejčastěji kolem svátku nanebevzetí Panny Marie nebo na den sv. Vavřince. Pro tento den se vžilo pojmenování „zarážání hory“, což znamenalo téměř naprosté uzavření vinic v období, kdy hrozny začínají zaměkat a probíhal v přítomnosti kněze za rozmanitých ceremonií a motliteb. Uprostřed vinic na dobře viditelném místě - většinou na nejvyšší horu byla jako znamení zaražena vysoká tyč, na níž visela kytice svěcená neděli před tím, často doplněná obilnými klasy a ovocem. Byla vztyčena hotařem – hlídačem vinic, a „od kteréžto doby lidem cizím, svého vinohradu nemajícím, do vinic vcházeti se nedovoluje. Na počestnost hotařovu se přísně dohlíží – musí svatou zpovědí očistit svou duši, kterou má zachovati čistu od krádeže i nadržování, dokud posledního hroznu neseberou z vinohradů“. Horenská práva jej vybavovala značnou pravomocí – „chcem, aby ve vinohradech nám tak jisto bylo jako v nejpevnějších komorách“. Hotař měl povinnost hlídat vinohrad před dobytkem, zvěří, ptactvem a hlavně před nezvanými návštěvníky – „kdo by ve vinohradě popaden byl ve dne neb v noci když víno zralé jest a bral by víno neb hrozny, ten patří jak veřejný zloděj na hrdelní právo odevzdán býti. A takovému sousedu který jej popadl celá hora a obec ku pomoci býti jemu má. Také se oznamuje kdo by se opovážil hore neb dole na frýd (živý plot u vinohradu) vstoupit, třeba ještě nekradl ale ten oumysl měl, má býti počítán za zloděje a hrdlo tratí“. Hotař dostával za svou práci předem určený plat a bylo mu dovoleno, aby při své službě „v sobotu při klekání večer 3 hrozny veřejně přede všema lidma nesl. Kdyby se na něm ale shledalo, že by v kabeli buď hrozny nebo jakékoli ovoce domů nesl, aneb, že by buď hrozny nebo ovoce prodával, nebo mošt sobě dělal, hrdelní právo zasluhuje.“ V jiné oblasti zase „…hotař si smí vzít k snědku ovoce, ležící na zemi, nesmí je však trhat ze stromu; pouze tenkrát, není-li žádné na zemi, smí jednou udeřit klektačkou a co srazí, vzít, a to jenom jednou za den. Hrozen si smí utrhnout z každého vinohradu toliko jeden po všechen čas svého hlídání, přitom však nesmí vkročit do vinohradu, jenom smí utrhnout, co rukou dostane z růny. Kdyby růnou vkročil do vinohradu, bude mu pravá noha uťata a levé oko vyloupnuto. Kdyby víckrát rážel ovoce nebo trhal víc hroznů z jednoho vinohradu, bude trestán šibenici, smrtí zlodějskou….“ Hlídal vinohrady i v době oslézu (někde zv. ostrléz - paběrkování po skončení sklizně), kdy „jest také zapověděno: Aby žádný neostrlizoval, než ve svém vinohradě, lečby v celé hoře sebráno bylo. A kdo by v tom dopaden byl, ten bergmistru pokutú 5 groší propadl“.

Když jsem jela na letošní vinobraní, viděla jsem ratiškovské hotaře nahoře na kopci stát před bůdú. Budou hlídat úrodu do té doby, dokud z vinohradů nesklidí vinaři poslední sladké hrozny. Jejich povinnosti jsou stejné jako před stovkami let, jenom práva a odměny se liší. A myslím si, že s těmi minulými hotaři by asi neměnili….