Příběhy z jedné pohlednice

Příběhy z jedné pohlednice

Krajem února se nám telefonem ozval Marek Michenka. Na internetovém obchodním portálu Aukro se mu podařilo koupit starou pohlednici Ratíškovic (link01) a nabídl nám možnost uložit ji do archivu. Samozřejmě jsme souhlasili, a protože je opravdu zajímavá, chci vás seznámit s tím, co všechno jde o jedné jediné takové „kartičce“ zjistit.
Byla odeslána 20. 4. 1914, adresátkou je „Vážená paní pí B. Queisnerová, v Chrudimi – Travníček“ a v textu je zapsáno: „Vážená paní. U p. insp.[inspektora] jsme si š ť a s t n ě v neděli vše odbyli. Byl neobyčejně vlídný a ve všem nám dal dobrou radu. Podrobnější zprávy zašlu v psaní, které hned následuje. Jak se Vám daří jarní práce? Jsou teď nádherné dni. Vzpomínám, jak asi jest pěkně tam u Vás na Travníčku, kde vše již je v květu. Se srdečným pozdravem uctivě se poroučí Hubert.“
Onou „váženou paní“ je bývalá ratíškovická učitelka Božena Queisnerová, která byla do naší obce přeložena v r. 1906, a protože se „po prázdninách do Ratiškovic přistěhovala, povolila c.k. okr. šk. rada, aby zatím vyučovala než přijde schválení od c.k. zemské školní rady.“ Učila u nás žáky I. a II. tříd až do června 1912, kdy podle zápisu ve školní kronice odešla do Bojanovic.
Pohlednici jí posílal, pravděpodobně do nového působiště, její bývalý ratíškovický kolega František Hubert. Do naší obce přišel v březnu 1909, kdy „byl zat.[zatimní] učitel Bohumír Černohlávek na vlastní žádost přesazen do Kněždubu“ (link02). Narodil se v Červených Janovicích a v nedaleké Kutné Hoře absolvoval 4 třídy vyšší reálky, 4 ročníky učitelského ústavu a v červnu 1908 absolvoval závěrečné zkoušky. V ratíškovické škole vyučoval děti od III. do V. třídy a působil u nás téměř deset let kromě období během I. sv. války, kdy musel narukovat. Vrátil se na počátku roku 1918 a dne 9. dubna t.r. jej uvítal správce školy „s přáním, by učitelskou svou činnost, vojenskou službou přetrženou, mohl již trvale vykonávati“. Krátce také vedl školní kroniku a jeho krasopisem je v ní uveden zápis o konci války a vzniku Československé republiky. 7. prosince 1918 „při zahájení konference oznamuje zatímní správce školy [Jan Mikl, pozdější kronikář obce], že učitel František Hubert byl přeložen na měšťanskou školu do Hodonína a přeje mu na novém působišti mnoho zdaru.“ Kvůli jeho přeložení však na šest tříd zůstali pouze tři učitelé, a tak bylo určitou dobu zavedeno polodenní vyučování.
Na pohlednici je vytištěn nápis „Pozdrav z RATIŠKOVIC“ a jsou na ní 4 obrázky – čelní pohled na ratíškovický kostel z ulice Dědina, mládenec a dívka v kroji a pohled na rodinu stojící před domem.
Pod fotografií mládence je ručně tužkou dopsáno „Antoš Francek“ a dívka je jmenována jako „Karolina Hnilicová“. Podle data jejich narození se patrně jedná o bývalé žáky, které učitelka Quiesnerová pravděpodobně osobně znala. Karolína Hnilicová (link03) byla dcerou místního kováře v ul. Řádky a narodila se 22. 2. 1892 jako nejstarší ze čtrnácti dětí. Podle zápisu v třídní knize II. třídy „4třídné školy obecné“ ve školním roce 1899-1900 byla výbornou žákyní. Chování měla „úplně přiměřené“, což je dneska za 1, a v prospěchu jednotlivých předmětů má uvedeno „v.d.“ a „d“, to znamená velmi dobrý a dobrý - při dnešním známkování 1 a 2. V roce 1919 (link04) se provdala za krejčího Bedřicha Kotena (link05). Zajímavá je i historie jejich setkání. Karolína chodila s Vavřincem Nesvadbou (link06), který musel při vypuknutí I. sv. války narukovat. Na frontě se spřátelil s Bedřichem Kotenem z blízkých Stavěšic, a tak kamaráda poprosil, aby zprávu o případné smrti a jeho věci předal Karolíně. Vavřín ve válce přišel o nohy a zemřel r. 1915 pravděpodobně na otravu krve. Bedřich jeho poslední prosbu splnil a za Karolínou jezdil tak často, až se za něj nakonec provdala, a on jako pánský krejčí, vyučený u císařského dvora ve Vídni (link07), zůstal v Ratíškovicích. Portrét Karolíny se objevil i na dvou obrazech moravského bouřliváka Jože Uprky. V roce 1912 mu stála modelem jako „Děvče z Ratiškovic ve svátečním šátku“ (link08), namaloval ji i na obraze „Vázání šátků“ a podle vyprávění musel jejímu otci slíbit, že se jí nic nestane a že jako dívka nedojde žádné újmy.
Na další fotografii této pohlednice je František Antoš, který se narodil 15. 2. 1889 jako syn domkaře z čp. 54 (dnešní ul. Baráky). Podle zápisů ve III. třídě školního roku 1900-1901 bylo jeho chování také „úplně přiměřené“ – tedy na jedničku, ale v jednotlivých předmětech je hodnocen jako „sotva dostatečný“ či „nedostatečný“, což je dneska 4 a 5. Jeho „zevnějšek písemných prací“ byl „méně pořádný“, což je za 3 (link09).
Nad fotografií domu je popisek „Obchod J. Juana“ (link10). Určitě si každý řekne, kde se u nás takové jméno vzalo. Při větším zvětšení tohoto snímku je však poznat, že se jedná o chybu. Nad výlohou a vchodem do domu je rozeznat nápis se jménem J. Ivan, napsaný secesním písmem. Tiskař pravděpodobně nápis špatně přečetl, a tak jej také na pohlednici interpretoval. Jedná se o dům čp. 20 v ul. Dědina (u odbočky k Jezérku), jehož majitelem byl Josef Ivan. Narodil se 22. 7. 1879 ve Vídni jako syn krejčovského mistra ze Staré Vsi u Moravské Ostravy. Do Ratíškovic přišel jako pekařský pomocník z Domanína a 22. 4. 1903 se tady oženil s dcerou ratíškovického pekaře (link11), obchodnicí Filipínou Křížkovou (link12). V září téhož roku byl zapsán do živnostenského rejstříku na úřadě v Hodoníně. Za svého života musel být velmi dobrým obchodníkem. Mimo oné prodejny v ul. Dědina vlastnil také cementářství u Hliníčka v ul. Vítězná (plotní panely z této živnosti jsou dosud před tímto domem čp. 427 v ul. Vítězná) (link13, PDF) a obchod v ul. Řádky (čp. 269 a 161 - rohový malovaný domek naproti Bumbálku) (link14). Zakoupil také domek v dnešní ul. Úzká (čp. 496 - za Bumbálkem), kde měl krátce obchod, a při svém nástupu do ratíškovické školy tady u něj bydlel v nájmu p. učitel Beránek (link15). Koupil také doškový domek z nepálených cihel „nabíjanic“ na rohu ul. Rohatecká a po jeho zboření tu postavil nový obchod s bytem v patře, kde určitou dobu bydlel i se svou rodinou (dnešní „stará cukrárna“ – dílna Klimešů) (link16) a, což je asi hlavní, nechal postavit mlýn v ul. Vítězná (link17). V pozdějších letech také vystavěl patrový rodinný dům v ul. Vítězná (čp. 451). (link18)
Narodilo se mu šest dětí. Tři děvčata – Marie (r. 1904), Filipina (r. 1908) a Božena (r. 1912) zemřely do jednoho roku věku. Dcera Emilie (r. 1906) se provdala za finančního účetního oficiála Vojtěcha Hrabince (link19) a odstěhovala se s ním do jeho nového působiště v Bratislavě. Syn Bohuslav (r. 1904) (link20) byl mlynářem a působil jak v Ratíškovicích, tak v nedaleké uherské Skalici ve mlýně, který tam jeho otec zakoupil (dnes je tento mlýn zrekonstruován a můžete jej navštívit). V období krize se však rodina Ivanů (link21) pravděpodobně dostala do finančních potíží a oba dva mlýny prodala.V roce 1914 se ještě narodil syn Miroslav (link22), kterého si mnozí z vás pamatují jako učitele na zdejší škole a zapáleného amatérského archeologa.
V obchodě v ul. Dědina měl Josef Ivan také pekárnu a ve dvoře postavenou vlastní pec (která mimochodem dodnes stojí (link23)). Kromě toho, že byl dobrým obchodníkem, byl pravděpodobně také dobrých technikem, protože tato etážová pec byla jeho vlastním patentem. Má rozměry 308 x 374 cm, výšku 196 cm a na zakázku mu ji postavila firma Stejskal z Brna (link24). V lednu 1929 nabyl platnosti první patent této pece (link25), v letech 1934 a 1937 tento svůj vynález ještě zdokonalil. Doposud používané pece podobného druhu měly nevýhodu, že „opatřeny jsouce různými kanály a průlomy, nedají se čistiti, jsou nákladné a možno je vytápěti pouze uhlím.“ Podle jeho zdokonalení se tato nová pec dala vytápět uhlím, dřívím nebo také olejem a veškeré teplo se dalo řádně zužitkovat. Vedly do ní světlíky (nemusela se proto osvětlovat) a zdivo bylo opatřeno vzduchovými dutinami z dutých cihel, takže vnitřní teplo bylo velmi dobře izolováno. Teplota pece se dala zvýšit pomocí dvou kanálů opatřených parotěsnými šoupátky, které vedly do horní pece. V roce 1929 vyšel v novinách „Svazové pekařské listy“ pochvalný článek pekařského mistra Jana Fojtíka z Jezernice u Lipníku n. Bečvou. Mimo jiné v něm píše, že „nelituji peněz, které jsem na ni [pec Ivanku] vynaložil, poněvadž nejsou zbytečně vyhozeny!... Na peci Ivánce spálím méně a upeku víc, a to je předností, již nelze dost ocenit. …do pece staré vsadil jsem 21 větších bochníků chleba a jedno topení stálo mě tehdy 5.60Kč; do pece Ivánky vsadím 29 bochníků chleba o téže velikosti a jedno topení stojí mě nyní 4.30Kč…Dříve pekl jsem (na peci staré) osmkrát za 24 hodin, nyní peku (na peci Ivánce) osmkrát za 14 hodin, a to značí, že si uspořím denně 10 (deset!) hodin práce... Značí to, že se mi pec Ivánka do tří let zaplatí do haléře – sama!“
Podle vzpomínek p. Klimešové (r. 1915), která bydlela naproti obchodu, prodával pan Ivan ratíškovickým přes zimu také na dluh – bylo mnoho těch, kteří mohli zaplatit až v létě, když dostali mzdu za práci v místní cihelně nebo na Rúdníku. Někteří se s ním za nákup srovnali i v naturáliích – mimo jiné také otýpkami dříví, které sesbírali v okolních lesích a kterými on pak mohl ve své peci zatápět.
Podle zápisků „strýca“ Josefa Blahy (1901 Rohatec -1993), který v mládí pracoval jako stárek na ratíškovickém mlýně, „jeho usměvavé oči dovedly si každého naklonit. Děti ty bývaly jak u vytržení, dyž pantáta začali vykládat o "Petrnancovi", kerý byl hned v šúplati pod pultem a lebo v kamnoch. Všecko věděl a na všecko uměl odpovědět. Šak děcka ba ani najgurážnější klučiska by si netrúfali pantátovi zacigánit lebo "Petrnanz" to poznal a hned to uhodl. Byli to pantáta, jakých sa málo rodí .“ Ve svém volném čase se Josef Ivan věnoval i kultuře – „hrávali lútkové dívadlo pro děti, založili divadelní krúžek pro dospělé, v kerém vám aj ze svojú manželků Filipkú (link26) byli velice činným... Bohatá a plodná byla jeho práca, lebo sa všady přičiňoval a neznal únavy.“
Zajímavé je také to, že onu pohlednici vydal Josef Ivan pravděpodobně sám. Usuzuji tak podle jiné pohlednice, kterou zaslal 20. 8. 1904 ratíškovický farář Karel Vojtěch. Je podobného typu, mimo jiné je na ní také pohled na „obchod a pekárnu u Ivanů“ a byla vydána „Tiskem L. Klabusaya v Holešově. Nákladem J. Ivána“ (link27)

Irena Bařinová

Copyright © obec Ratíškovice
Všechna práva vyhrazena.