Obsah

Baťa a.s., důl Tomáš, Ratiškovice u Hodonína

 

Pokud přijedete do naší obce – do Ratíškovic, určitě si nenecháte ujít návštěvu místních slováckých vinných sklepů. Po levé straně této lokality, zvané Slavín, se nachází jedna z dominant naší obce – místní část zvaná Baťovka. V roce 2004 uplynulo již 70 let od zprovoznění dolu, který byl ve své době nejmodernějším v Evropě a nesl jméno po svém zakladateli a majiteli firmy Baťa – důl Tomáš.
Vznik hornictví v Českých zemí můžeme přiřadit asi do druhé poloviny 18. století, výraznější rozvoj nastal ve druhé polovině 19. století, kdy nastal velký rozvoj průmyslu. Firma Baťa a.s. Zlín potřebovala v té době pokrýt potřebu paliv ve svých podnicích a v naší oblasti Dolnomoravského úvalu, v místech zvaných Náklo, objevila důlní pole hnědého uhlí o rozměrech asi 7 x 2 km. V hloubce 35 m pod povrchem se nacházely 3 sloje, obsahující asi 10 milionů tun lignitu a jejich životnost byla odhadnuta přibližně na 30 let.
V roce 1932 proto zakoupila důlní a horní měry a začala vyjednávat o prodeji pozemků. Podle slov místního kronikáře „v měsíci říjnu rozvířena byla ratíškovská obec zprávou, že fa Baťa hodlá ve zdejší obci něco podniknout. Zpráva byla přijata s velkým zájmem, neboť něco takového bylo by na prospěch obci i občanstvu.“ Na polích bylo započato s pokusnými vrtbami, ale do konce roku fy Baťa nic jiného nepodnikla. Proto byli ratíškovičtí velmi zklamáni. Přes zimu a na jaře pokračoval výkup pozemků v lokalitě Hrubé pole. Výkup pokračoval pomalu, jednalo se totiž o nejlepší ratíškovické pozemky a firma nabízela za 1m2 jen 2Kč 50h, víc nechtěla dát a při neústupnosti hrozila občanům vyvlastněním. Poté vydala slib, že ti, kteří postoupí místo firmě dobrovolně, budou přijati přednostně do zaměstnání. Proto se podařilo většinu pozemků vykoupit nebo získat záměnou. Někteří jedinci, kteří neustoupili, nakonec získali nejvyšší ceny – až 5Kč za lm2. Výstavba však mohla započít až po žních – úroda totiž byla velmi pěkná a lidé chtěli po dvou předchozích neúrodných letech sklidit. Firma na tento návrh přistoupila a koncem léta byly vymezeny hranice příštího dolu (foto1).
Nejprve byly hloubeny těžní a větrací šachty, současně začala firma stavět čtyři rodinné domky Baťova typu a správní budovu, která se stala dominantou celé obce, viditelnou ze všech stran. Budoucí důl byl nazván na počest zesnulého šéfa firmy Tomáše Batě důl „Tomáš“.
Byla vyměřena vagonová dráha na Rohatec a nová silnice z milotické cesty na důl; protože se pozemek nacházel na mírném kopci, byl celý terén srovnán do roviny. V říjnu a listopadu byla postavena kotelna na spalování uhelného prachu, třídičky, dílny a pro malou výhřevnost uhlí také sušírna. V prosinci byl dopraven první sušící kotel fy Wiesner Chrudim – železnicí do Hodonína a koňským šestispřežím do Ratíškovic(foto 2). Výstavba pokračovala i za mrazivého počasí po celou zimu, pozemní práce byly zastaveny, ale pokračovalo se na dole. Byli zaměstnání téměř všichni zedníci a tesaři z obce, přibylo i cizích. Rovněž dělníků byl zaměstnán značný počet, byli to většinou majitelé odstoupených pozemků nebo jejich děti.
V roce 1934 byla dokončena stavba železné těžní věže (foto 3) – při její montáži byla poprvé v Ratíškovicích použita elektrická svářečka, byly smontovány stroje a začalo naplno s těžbou uhlí.
V dole bylo zaměstnáno 296 lidí, z toho 20 úředníků, mezi nimi 1 horní inženýr, 1 chemik a 1 konstruktér. Výkon celého dolu byl 3 t na hlavu a směnu. Havíři pracovali 6 dní v týdnu mimo svátky, vyrubalo se průměrně 30 vagonů za směnu, výkon jednotlivce byl 3t za směnu. Pracovali v úkolu a jejich výdělek na směnu byl okrouhle 32 Kč. Mimo to obdrželi 8q uhlí měsíčně jako deputát (havířská mzda na sousedním dole byla 17 Kč na směnu). Veškeří úředníci zde měli fixní plat 500 Kč týdně a podíl na výrobě.
Používaly se razící bagry, z nichž první byl dodán z Německa za 300.000 Kč, kdežto ostatních 5 strojů téže konstrukce bylo vyrobeno podle německého vzoru Škodovými závody za obnos 90.000 Kč za kus. Průměrný razící výkon byl v roce 1936 8m za směnu, maximální pak byl 16m za směnu. Lignit se odstřeloval a ručně překládal (někdy až na třikrát) do elektricky poháněných žlabů, pak přecházel k pásu, jimž byl nesen až k těžní jámě. Délka zabudovaných pásů byla 1800m a žlabů 1200m. Pak samočinně přecházel do skipové nádoby o obsahu 9q nahoru do třídírny. Za jednu hodinu prošlo skipem až 50t uhlí. Plnění i vyklápění bylo mechanizované, takže na obsluhu stačil jeden muž.
15% vytěženého lignitu spotřeboval závod jednak k usušení lignitu a jednak k výrobě páry, která sloužila k pohonu důlní elektrárny. Dalších 15% těžby se prodalo konzumentům za 3 až 5 Kč za 1q podle velikosti a druhu, prach do pneumatikárny v Otrokovicích a zbytek, t.j. 70% těžby odcházel jako drcený a sušený lignit do zlínských továren.
Zpočátku bylo uhlí sypáno na haldu, ale došlo k samovznícení asi 40 vagonů lignitu, proto pak bylo průběžně odváženo vlečkou do železniční stanice v Rohatci (foto 4) a odtud po řece Moravě Baťovým kanálem dále. Na této železniční trati byla v roce 1941 zřízena i motorová osobní doprava, která vozila obyvatele Ratíškovic 7x denně do čokoládoven Maryša a ostatních továren v průmyslové zóně nedaleké obce Rohatec.
Protože práce horníků je velmi fyzicky náročná a některé úseky v dole byly velmi rizikovými pracovišti, docházelo i přes důraz kladený na pracovní bezpečnost k úmrtím. V obecní kronice je jich zaznamenáno několik, např. „23. března 1934, při montáži sušících kotlů, spadl s výše 9m na betonový kanál Jan Kordula č. 400 a pádem utrpěl smrtelná zranění, zejména na hlavě. Převezen byl ihned do nemocnice v Uh. Hradišti. Poněvadž naděje na uzdravení nebylo, převezen byl 31. března domů zpět, ale za převozu zemřel. Pohřeb konal se v pondělí velikonoční za veliké účasti občanstva a všech vedoucích i zaměstnanců z dolu. Zanechal po sobě vdovu a 2 nezaopatřené dítky.“ Jednalo se hlavně o zavalení těžkými kusy uhlí a o popáleniny při výbuchu plynů karbidu, Mezi oběťmi byli i muži z okolních vesnic, kteří do Ratíškovic dojížděli za prací. Po určité době ratíškovický učitel a kronikář Jan Mikl ve svých zápisech konstatuje: „Za tak krátkou dobu úrazů dosti, takže se zdá, že bezpečnostní opatření na dole nejsou dostatečná a jsou-li, tedy se jich nedbá, což u firmy jako je Baťa překvapuje.“ Na všech rizikových místech provozu byly podle možností vyvěšeny tabulky s textem „Žádáme všechny naše spolupracovníky, aby dodržovali bezpečnostní předpisy a chránili se před úrazy. Spolupracujte s námi na snížení úrazovosti v našem závodě. Vedení firmy B a ť a“.
I když byl důl vrcholem technické revoluce tehdejší doby, byl zde jeden úsek, který nebyl mechanizován. V jedné oddělené chodbě pracovali koně a každý utáhl patnáctivozíkovou soupravu s materiálem. Protože se nevešli do výtahu, byli ustájeni dole. Jeden z koníků oslepl a také druhému hrozilo ve stálé tmě stejné nebezpečí. Zvířata nebylo možné dopravit do bezpečí. Podle vyprávění jednoho z posledních havířů do obce v té době přijel cirkus a s ním muž, který koním dobře rozuměl. Ten byl pozván, aby zkusil koně dopravit výtahovou klecí z dolu. Dokázal, že kůň stočil hlavu do vhodné polohy, vešel se do výtahu a mohl být dopraven na světlo. Pak oba koně naučil jezdit výtahem a bylo jim vráceno zdraví.
Výstavba dolu Tomáš přinesla velké změny v životě obyvatel a byla prospěšná i pro obec. V tehdejší době byl velmi pokrokovým v péči o zdraví a hygienu zaměstnanců. Byl prvním v jihomoravském revíru, který byl vybavený koupelnou a převlékárnou. Od roku 1941 zde praktikoval závodní lékař a později přibyla zubní ambulance. Obě ordinace mohli navštěvovat místní občané, i když nebyli v nemocenském pojištění. Firma postavila 44 moderních dvojdomků, které obývali zaměstnanci dolu. Tyto domy měly zavedenou teplou a studenou vodu a splachovací záchody - výdobytek moderní doby. V počátcích těžby navštívil důl návrhář obuvnických dílen, který vypracoval návrhy na vhodnou pracovní obuv podle pracovních podmínek zdejších havířů. Byla tu také hornické učiliště - „Baťova škola práce“ , ve které se učili budoucí důlní odborníci; v obci byla postavena nová prodejna Baťovi obuvi. Podle vyprávění pamětníků se každoročně konaly oslavy 1. Máje, při kterých bylo v areálu závodu přichystáno pohoštění pro všechny zaměstnance dolu a jejich rodinné příslušníky (foto 5). Každým rokem se havíři zúčastňovali i májových oslav ve Zlíně – ve slavnostních uniformách, které byly navrženy a ušity ratíškovickým krejčím.
27. dubna 1943 bylo psáno o naší obci v regionálních novinách Náš kraj Zlín:(link) „…Největší užitek mělo obyvatelstvo z hornické práce, která zjednala pokrok v bydlení, oblékání, stravování a také v úpravě obce i v jejím vedení. Havíři, zaměstnaní na dolech závodů Baťa a.s. v jihomoravském kraji, zlepšili způsob života, neboť si mohli při slušných příjmech dovolit i to, co bývalo dříve nedostižným luxusem. Je zajímavé, že právě obyvatelé jedné z nejchudších dědin „Moravské Sahary“ museli dlouhá léta chodit do světa za výdělkem, vtiskovat bosé šlépěje do písčitých přesypů macešské půdy, která je nemohla uživit, zatím co nějakých třicet metrů pod povrchem země jihomoravského kraje se nacházelo nerostné bohatství – mladé hnědé uhlí.
V novém sociálním řádu je a teprve bude havíř z nejlépe sociálně zajištěných pracovníků. Hornické školství zde zapouští zdárně svoje kořeny. Mají tedy Ratiškovice s okolím všechny předpoklady pro to, aby se v budoucnosti staly jedním z význačných středisek moderního havířského života a jeho slavné tradice...“
V roce 1945 byla znárodňovacím dekretem č. 100 odňata firmě Baťa všechna báňská oprávnění a převedena na národní podnik. Těžba skončila koncem roku 1952 a z povrchového zařízení byl pak vytvořen závod 07 - Pomocné provozy Jihomoravských lignitových dolů, který se stal strojírenskou a opravárenskou základnou jihomoravského revíru. V současnosti sídlí v budovách bývalého dolu Tomáš několik firem - některé mají ve svém názvu symbolické „T“ a největší z nich, T-Machinery a. s., se zabývá mimo jiné i výrobou důlních zařízení. Důlní kombajny této firmy nesou značku MB po jednom z projektantů firmy Baťa Bedřichu Moravcovi.

 

Starý důl Tomáš, zahalen jsa v mocné bafání dýmu,
ve vzpomínkách dlí u své dcery a synů,
neb má jich povícero v okolí
a všichni vystrkují hlavy nad poli,
čekajíce, co jim starý tata poví.

Milé děti, dlí starý důl Tomáš,
když já jsem se zrodit měl, tu každý při tom práci chtěl.
Běhali lidé z vesnice,
ale nechtěli prodat žádné měřice.

A když jakž takž jsme to smluvili
a přišli dělníci, by floky razili,
přilétl občan z vesnice,
řka: „Já vám sakra vyměřám hranice!...“
Dělníkům přešel smích,
když bičem po uších
šlahal tak, až ztratili čepice.

Nepomohlo sakrů, spílání –
že roztahovat sa tu budú trhani,
a než přešlo roku půl,
vzrostl jsem v mocný důl.

Tak tu dnes stojím a né sám,
z vás dětí i havířů radost mám.
Starám se o vás pečlivě
neb pracujete bedlivě.

Zřídil jsem různá oddělení,
vedoucí byli poděleni,
aby to všude klapalo
a aby se nikde nespalo.

(Napsal Josef Blaha, strojník v třídírně na dole Tomáš, roku 1942 při příležitosti „skoku na kožu“ , tj. při vyřazování učňů na Tomáši)

 

 

Podle obecní kroniky, knihy M. Frolcové – „Ratíškovice – minulost a přítomnost obce“ a dokumentů, zapůjčených ing. Jaromírem Školou zpracovala irena.barinova(zavináč)tiscali.cz