Obsah
Dožínky
V polovině července jsem šla okolo místního "mlýna" (v současnosti je to sice restaurace firmy Fanta, ale pořád říkáme mlýn) a přes dědinu přejížděly kombajny. Řekla jsem si „začaly žně...“ a hlavou mi proběhlo, jak jsem byla malá, v obilných polích jsme si dělali cestičky a skrýše, hospodáři nás honili a jak to krásně vonělo. A taky jsem si vzpomněla na dožínky, asi jediné, které si já pamatuji. Doma jsem pak procházela staré fotografie a říkala si, že je škoda, že se u nás už neslaví.
Lidové obyčeje pokaždé směřovaly k zajištění dobré úrody. V naší farnosti v období svátků sv. Marka lidé obcházeli v průvodu kříže v polích okolo dědiny a všichni se modlili za dobré počasí a dostatek vláhy, za odvrácení vichřic, krup a bouřek. Když byly prosby vyslyšeny, rolníci měli dobrou sklizeň.
Koncem srpna pak skončila nejdůležitější práce – dostat úrodu v pořádku pod střechu a tím zakončit všechno úsilí, vynakládané v průběhu celého roku. Rolníci si vydechli a mohlo se slavit – začaly dožínky.
Společné dožínky se v Ratíškovicích začaly slavit teprve po I. světové válce. Dopoledne byla v kostele sloužena slavnostní mše – poděkování Bohu za dobrou úrodu. Slavnost začínala průvodem. Někdo šel ve slavnostním, jiný v obyčejném – pracovním kroji. Děvčata a děti měly srpy a hrabice opletené obilnými klásky a lučním kvítím (foto 1), mládenci měli nazdobené kosy. Průvod šel k hospodáři, kterým byl většinou některý z bohatších sedláků, po několik let také starosta Ratíškovic. Doprovázela je muzika, lidé se zčásti vezli na nazdobených, ověnčených vozech (foto 2), někteří šli pěšky. Jeden pár, předem určený stárek a stárka, opatroval slavnostně nazdobenou dožínkovou korunu (foto 3), složenou z dvanácti prutů opletených obilnými klasy a kvítím, nahoře zakončenou makovicí. Ta byla předána hospodáři společně s přáním štěstí, zdraví a dobré úrody v příštím roce. Starostovi byl předán dožínkový věnec (foto 4), následovalo sólo pro chasu a hospodáře. Byla povolena oslava úspěšné sklizně a začala taneční zábava, která probíhala většinou na místní „Orlovně“ (foto 5) (prostor dnešní nové MŠ a prodejny Jednota).
Dožínky jsou starým obyčejem, protože lidé byli závislí na sklizni a nad jejím úspěšným dokončením se vždy radovali, zvláště pokud byla úroda dobrá a zajistila dostatek potravy pro všechny a dostatek krmení pro dobytek na další rok. Oslavy sahají pravděpodobně až do pravěku a ve starogermánském světě patřily k nejdůležitějším svátkům roku; původně byly poděkováním bohu, spojené s lidskými nebo zvířecími oběťmi. Křesťanství tyto kruté zvyky zlikvidovalo a v dalších stoletích z nich zbyly jen symbolické dary. Dnes známou podobu s ozdobenými vozy a průvodem ženců, kteří šli obřadně oznámit majiteli polí skončení sklizně, získaly dožínky nejspíš až po třicetileté válce v 17. století, kdy se feudální velkostatky začaly orientovat na pěstování obilí ve velkém. Do té doby existovala převážně menší hospodářství, výnosy byly menší a oslavy také méně okázalé. V roce 1792 se dožínkové vozy účastnily slavnostního průvodu při korunovaci Františka I. českým králem, v roce 1836 vyjely na počest korunovace posledního českého krále Ferdinanda V. Dobrotivého. V rámci Národopisné výstavy českoslovanské v Praze roku 1895 byl inscenován slavnostní dožínkový průvod a čeští vlastenci se tím snažili podpořit myšlenku svébytnosti českého národa. V první polovině 20. století se organizátory stali členové agrárního hnutí. Po roce 1948 je pak organizovala podobným způsoben vládnoucí komunistická strana, která jim navíc ještě vtiskla budovatelský ráz.
V Ratíškovicích byla v minulém století pořadatelem Zemědělská družina a Jednota Orla československého, která se snažila udržovat a oživovat staré zvyklosti. Zpočátku dožínky probíhaly v obecní hospodě a od roku 1927 se konaly v místní Orlovně. O jejich přípravě se zmiňuje i kronika Orla. Podle zápisů ze dne 10. srpna 1930 „se přikročilo k jednání o dožinkách. Hospodářem roku byl nepřítomný Kašpar Gajdík k němuž musí se hned po schůzi jít se optat zdali to přijme. Za stárka navrhováno bylo mnoho členů ale každý se vytáčel tak že to zůstalo na Jos. Zemánkovy ml. Stárkou či drůžkou byla zvolena Antonie Tomanová. Fr. Gajdík obstará říkání pro všechny. Jan Kordula a Petr Příkaský budou pořadateli. 10 chlapců se přihlásilo, že pojedou na koních věnčených. 8 že půjde za sekačů a děvčata za odbíračky.“ V roce 1932 pak „bratr Jan Foltýn jako předseda lid. Jednoty žádá aby se dožinky pořádali společně na což všichni přistoupili.“
V místní obecní kronice se žádný zápis z předválečných dožínek neobjevil, kronikář a učitel Jan Mikl psal jen údaje o sklizni. Několik málo zápisů je z padesátých let – v duchu družstevní politiky, a až v roce 1966 se pokusil tento starodávný zvyk obnovit tehdejší Slovácký krůžek. „ 28. 8. pořádal kroužek spolu s JZD starodávné dožínky. Krojovaná skupina na koních, ženci na ozdobených vozech, chlapci s ozdobenými hrabicemi, odbíračky se srpy, pestrý to průvod v slováckých krojích přešel dědinou, pro předsedu JZD a pak na parket na sportovním stadionu, kde se odbývala dožinková slavnost. Do kroku vyhrávala dechovka. Na stadionu byly proslovy, zaměřené na průběh žní a výsledky vykonané práce. Hovořili předseda MNV i předs. JZD. S říkáním děvčat byly pak funkcionářům JZD předány dožinkové věnce z obilí. Písničky, tance a říkání i ukázky, jak se jindy mlátilo s cepy, byly střídány ve veselé náladě, že starodávní mlatci ani notu mlácení „ve čtveřici“ nemohli pochytit. Tak proběhla družná společná zábava, jak v jednom proslovu bylo řečeno: společně jsme dělali, společně se bavme.“
