Jaroslav Beránek

Jaroslav Beránek

Jaroslav Beránek * 22. 7 1911 - † 20. 7. 2006 

V Ratíškovicích dne 22. 7. 2006
psala Irena Bařinová

Ještě před pár lety jsem v Ratíškovicích pravidelně potkávala jeden krásný pár – starší spokojené manžele, kteří se vydávali na pomalou procházku. On byl vysoký s přísným pohledem; ona malá, drobná a usměvavá. Pokaždé, když jsem je uviděla, proběhly mi hlavou staré filmy ze třicátých let minulého století; filmy, které ukazovaly páry vzácné svým chováním a úctou jednoho ke druhému. Byli to manželé Beránkovi – učitelé, kteří provázeli školními lety většinu dnes už starších „Ratiškovijáků“. Paní učitelka před nedávnem odešla na tu nejdelší procházku a já stále slyším její milý hlas při setkáních u starých fotografií a přívětivé „Jen pojďte dál...“. Při našich rozhovorech se vzájemně doplňovali a tak to bylo i v jejich životě.
Pan učitel Jaroslav Beránek by o letošních prázdninách oslavil 95. narozeniny. Chtěla jsem mu v Ratíškovickém Zvonu k tomuto nádhernému životnímu jubileu poblahopřát, předběhl mě však osud a zůstala mi jenom krásná vzpomínka na to, co jsem od něj při svých návštěvách vyslechla.
Narodil se 22. července 1911, tedy ještě v době rakousko-uherské monarchie jako nejmladší ze šesti sourozenců.. I když jeho rodiče byli malorolníky, dali všem svým dětem možnost studovat. V malé vesničce Podbřežice, která sahá svou historií až do dob Karla IV, bylo v té době asi sto domů a velmi malá jednotřídní škola. V ní se učil v letech 1917 – 1922 a protože měl vynikající výsledky, byl na základě tzv. „frekventačního vysvědčení“ přijat na gymnázium v blízkém Vyškově, které navštěvoval po dobu 8 let. Stal se velmi dobrým studentem, měl rád historii, četbu a podle svých slov dostával „ dvě koruny na den na rohlíky a uzenku a já jsem si kupoval knížky. A vždycky se doma divili, co toho tolik sním...“. Jako student je kupoval postupně - protože byly drahé, vycházely v té době po částech v sešitovém vydání a nakonec byla vydána vazba. V jeho knihovně jsou doposud knížky od takových literárních klasiků, jakými byli Jirásek, Sienkiewitz, Hviezdoslav a další.
Mimo základní předměty, jimiž v té době byla čeština, náboženství, matematika a filozofie, se po celou dobu učil také latinu, němčinu a francouzštinu. Protože však studium gymnázia nestačilo na jeho budoucí povolání, po jeho ukončení absolvoval a úspěšně zakončil maturitou jednoletý Abiturientský kurs pro učitele škol moravských při státním ústavu učitelském v Brně. Na maturitním vysvědčení, které bylo v té době zváno „Vysvědčením dospělosti pro školy obecné“ má mimo jiné i ohodnocení z pedagogiky a zvláštní metodiky, výchovy slabomyslných, nauky o polním hospodářství a hry na housle. Hudbě a houslím se také s láskou věnoval po celý svůj život. Během studia, zakončeného v červnu 1931, absolvoval také náslechy v jednotlivých třídách a ve cvičných hodinách se „učil učit“. Od 1. září do 31. října 1931 vyučoval na trojtřídní škole ve Starém Poddvorově a v témže roce podle zápisu z obecní kroniky „Od 1. listopadu dostal dvouměsíční zdravotní dovolenou před pensionováním dosavádní správce školy Ant. Šmilauer. Místo něho, jako výpomocný učitel, ustanoven Jaroslav Beránek.“
Vyučování v místní šestitřídní národní škole té době nebylo vůbec jednoduché. Ve třídách byl velký počet žáků, škola byla malá a učilo se v třídenních turnusech na ranní a odpolední směny. Při odpoledním vyučování se v posledních hodinách nesvítilo – ve třídách byla tma, na konci vyučování se už nedalo psát a tak žáci mohli jenom poslouchat výklad. V zimním období přicházela navečer s lampou do třídy školnice - vybírala popel z kamen a chystala topení na ranní vyučování. Tělocvik v posledních hodinách být nemohl, protože scházela tělocvična a v zimě se navečer nedalo chodit na vycházky.
Po prvním roce přerušil působení v Ratíškovicích na 14 měsíců – byl odvelen na vojenský výcvik, kde dosáhl hodnosti podporučíka (později absolvoval olomouckou Školu důstojníků v záloze, zúčastnil se různých cvičení, až se nakonec v období II. světové války stal nadporučíkem).
Roku 1933 získal vysvědčení učitelské způsobilosti pro národní školy. O pět let později absolvoval státní kurs pro vzdělávání učitelů lidových škol hospodářských a byl prohlášen za „výborně způsobilého vyučovati na lidových školách hospodářských přírodovědeckým a národohospodářským základům výroby zemědělské“.
V pololetí školního roku 1936/37 do Ratíškovic nastoupila jeho budoucí manželka, slečna Marta Blažková ze Sudoměřic. V začátcích svého působení oba bydleli v nájmech, až po svatbě v červnu 1938 (foto) se společně nastěhovali do volného domku rodiny Kordulovy čp. 390, jehož majitel se přestěhoval do Valtic. V tomto domě se třemi místnostmi bydleli po celou dobu války. Byla to velmi těžká doba pro oba učitele, podle zápisů ve školní kronice „pro plány Němců do budoucna se nehodil vzdělaný a uvědomělý český člověk.“ Komplikací navíc bylo i jeho přátelství se zdejším učitelem Josefem Kocůrkem, členem protifašistické organizace Obrana národa.
Dnem 1. října 1946 byl přeložen na místní měšťanskou školu. Protože až doposud působil na dnes tzv. prvním stupni školy, snažil se dále vzdělávat a v roce 1949 „vyhověl předpisům ....ministerstva školství a osvěty...a prohlašuje se za způsobilého vyučovati ...na středních školách s českým vyučovacím jazykem.“
Rodina Beránkova pořád neměla svůj vlastní dům, až později zakoupili pozemek v dnešní ulici Příční a v dubnu 1953 podali žádost o stavbu rodinného domu. Podle jeho slov byli mezi prvními, kteří tu začali stavět, protože „do té doby tu byly jenom louky a za humnama Séčky jsme hrávali s učiteli volejbal“. Stavěli jej vlastními silami - když nebyly cihly, šel do místní cihelny a dělal je ručně do forem; bylo-li potřeba dřevo na výrobu krovů, odešel během prázdnin pracovat na brigádu do lesů poblíž Hřenska a jen se sekyrami a ručními pilami tu spolu s ostatními dělníky pracoval od rána do noci. Nastěhoval se s manželkou a svými dvěma syny na vánoce roku 1956 a dům postupně dobudovávali.
V roce 1952 odešel na vlastní žádost do penze ředitel střední školy v Ratíškovicích František Šedivý a Jaroslav Beránek se stal jeho nástupcem. V průběhu téměř dvacetiletého působení v této funkci byla v trati „Padělky za Humny“ v srpnu 1958 zkolaudována nová osmiletá střední škola – dnešní „nová škola“ a v březnu 1971 byla slavnostně otevřena moderní tělocvična. Za svou dlouholetou práci ve vzdělávání získal od vlády v březnu 1970 titul Zasloužilý učitel. Ředitelem byl až do 10. srpna 1971, kdy odešel na zasloužený odpočinek.
Jeho nástupce Jiří Růžička do školní kroniky zapsal: „Byl přísný k žákům i učitelům, ale vždy spravedlivý a ve všem důsledný, v práci vždy stoprocentně spolehlivý a pečlivý, Všem žákům i učitelům může být velkým vzorem.“
Nemohu hodnotit jeho působení osobně, protože mě samotnou neučil. Setkávám se však s jeho žáky – dnes už postaršími ba i starými lidmi s mnoha životními zkušenostmi a všichni na něj vzpomínají se stejnými slovy: „Byl přísný, ale spravedlivý...“ .
Manžele Beránkovy jsme navštívili s manželem několikrát. Pomáhali nám s popisem školních fotografií, vzpomínali na školu a své žáky, na život v Ratíškovicích. Jsem ráda, že jsem měla možnost setkat se s tak pro mě vzácnými lidmi – na některé chvíle, i když jsou krátké, se nezapomíná po celý život.

irena.barinova(zavináč)tiscali.cz

Copyright © obec Ratíškovice
Všechna práva vyhrazena.