II. světová válka v Ratíškovicích

II. světová válka v Ratíškovicích

V noci ze 14. na 15. března 1939 byl prezident Hácha donucen Hitlerem a Göringem podepsat potupnou smlouvu. Vyhrožovali mu, že když nepodepíše, bude Praha bombardována německými letadly a bude-li německé armádě kladen odpor při přechodu hranic, má rozkaz obyvatelstvo zmasakrovat. Ten nakonec souhlasil s tím, že vůdce převezme český národ „pod svou ochranu“. 15. března ráno překročily německé jednotky hranice vlastně již neexistující republiky. Tento den bylo v naší obci chmurné sněhové počasí. Už po šesté hodině ráno obecní strážník Kundrata rachotil se svým bubnem a oznamoval občanům, že německé vojsko obsazuje naše území a nadřízené úřady žádají, aby při jeho příchodu k nám zachovali občané klid. Už ve čtvrtek 16. března přijelo do Ratíškovic 8 vojenských aut a v nich asi 22 mužů, kteří byli ubytování v sále obecního domu a auta stála v ulici Dědina od prodejny Baťa až ke kostelu. Německý oddíl byl u nás ubytován tři dny. Na obecním úřadě a na poště byla vždy přes den vztyčena německá vlajka. Všichni k nim měli vztah chladný a nepřátelský, ale nikdo nemohl svou nenávist projevit.
Na druhý den byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava (Protektorat Böhmen und Mähren) jako součást velkoněmecké říše, která nad ním vyhlásila svou „ochranu“. Československá armáda byla rozpuštěna a od 1. dubna nesměl být žádný z jejích příslušníků v uniformě. Hodonínský jezdecký pluk převzalo německé vojsko a za krátký čas byly kasárny jako vymeteny.
Začal se projevovat obrat v hospodářském životě. Zboží v obchodech začalo podražovat a začal ho být citelný nedostatek. Ceny dobytka a masa se během roku zdvojnásobily, ceny textilu a střižného zboží stouply o 100%. Benzín byl na příděl a mnohá soukromá auta byla zabavena. Bylo velmi omezeno vydávání českého tisku a některé časopisy a noviny byly zakázány. V září se začaly vydávat potravinové lístky na maso, sádlo, mouku na vaření a chléb, na umělé tuky, cukr a mléko. Platily vždy na dobu 4 týdnů, po použití se odevzdaly na obecním úřadě a dostaly se nové. Místní zemědělci jako samozásobitelé masem a chlebem dostali lístky jen na cukr a umělé tuky. Od 15. prosince se vydávaly lístky i na textil a obuv. Každý občan dostal jeden 100bodový lístek, který platil po celý rok; přitom např. při zakoupení mužské košile odstřihl obchodník 20 bodů, za mužský pracovní oblek 60 bodů atd. Na boty byly na obecním úřadě vydávány zvláštní lístky.
Začátkem žní v červenci několik občanů v naší obci náhle onemocnělo. Všichni dostali strach, že se jedná o epidemii tyfu, ale povolaný lékař oznámil, že se jedná o otravu masem. Během vyšetřování vyšlo najevo, že řezník J. Klimeš z čp. 25 koupil nemocnou prasnici a i když bylo parné léto, maso zpracoval a prodával. Onemocnělo asi 60 osob a tři z nich dokonce zemřely. Řezník byl odsouzen k náhradě soudních výloh a byla mu odňata živnost.
Poslední den tohoto roku odešel z rodného domu od své matky 22letý horník Jaroslav Kotásek čp. 72. Kam odchází, nikomu neřekl, ale jeho úmyslem bylo dostat se do zahraničí a bojovat proti okupantům.
Začátkem roku 1940 už všichni začali pociťovat ostřeji vládu Němců u nás. 11. 1. vešlo v platnost vládní nařízení, které stanovilo, kdo z dřívějších česko-slovenských státních občanů nabyl protektorátní občanství. Získávali ji především ti, kteří od 16. 3. 1939 měli bydliště nebo domovské právo v některé obci protektorátu. Proto také v tomto školním roce měly děti v Ratíškovicích na vysvědčení sice uvedenou národnost českou, ale státní příslušnost už byla protektorátní. Řídící učitel Josef Sedláček ve školní kronice napsal : „...Roky 1940 – 1945 znamenají pro českou školu dobu plánovitého útisku a germanizace. Němci velmi dobře věděli, co česká škola znamená pro náš lid a proto od prvního okamžiku se snažili podtrhnout její kořeny. Pro jejich plány do budoucna se nehodil vzdělaný a uvědomělý český člověk. Potřebovali jen zaostalé a tupé otroky, pracující bez reptání pro Herrenvolk. Šli za svým cílem, vytrvale a jistě. Nařídili nejprve ze škol odstranit všechny obrazy, znaky a mapy, připomínající republiku. Učebnice, učitelská i žákovská knihovna byly revidovány a každá kniha, obsahující sebenepatrnější zmínku o republice či jejích představitelích nebo podporující vlastenecké cítění, byla vyřazována. Učebnice konečně vůbec musely býti staženy a odevzdány do stoupy. Byly pak vydávány učebnice nové, „nezávadné“. ... Aby se v dětech nemohlo pěstovati národní uvědomění, bylo po dobu trvání války zastaveno vyučování dějepisu.... Také osnovy zeměpisu byly důkladně změněny. Ve vyšších třídách omezovaly se jen na důkladné dření o Reichu.... přitom byla do škol pomalu naočkována němčina. ...Později byla zavedena hned od prvé třídy.... V prvé třídě byly vyhrazeny němčině 4 hodiny týdně, ve vyšších 6 až 7. Každý, jen poněkud soudný člověk, si dovede představit trápení žáků i učitelů, když takovým prvňáčkům, kteří se ještě nedovedou ve svém mateřském jazyku řádně vyjádřit a jejich zásoba slov není veliká, musela býti vtloukána cizí slova a celé věty podle prvoučných obrázků.... Učitelé museli prokázati schopnost vyučovati němčině úředními zkouškami... Učitelé, kteří neobstáli, museli zkoušku opakovat, byl jim zastaven postup a hrozilo vůbec propuštění ...“.
Aby byla německá armáda dobře zásobována potravinami, přišlo začátkem roku nařízení o povinném odevzdávání sádla i masa z domácích zabijaček. Prasata se mohla porážet až o živé váze 100 kg a z této váhy musel majitel odevzdat do sběrny 4 kg syrového nebo 3 kg vytopeného sádla. Přitom příděl tuků na lístky byl 35g na týden a osobu a to jen pro dospělé starší 14 let. Děti do 14 let měli jen lístky na máslo a umělé tuky. Cena na odevzdané sádlo byla stanovena na 14,30K za kg, avšak toto množství na lístky stálo 24K.
Zaměstnanost v té době byla v Ratíškovicích dobrá, protože většina mužů pracovala v dolech, ale mzdy byly velmi malé. Začátkem roku bylo několik dělníků úřadem práce nasazeno do Německa. Protože tam byl výdělek až 3x větší než u nás, několik málo mladých lidí odešlo dobrovolně. Už během měsíce ledna bylo v Říši asi 36 osob. Byl tam však mnohem menší příděl potravin, takže některým musela rodina posílat potraviny a chléb.
Dne 22. června 1941 informovala zvláštní vydání novin o vypuknutí války mezi Německem a Sovětským svazem. Do rádia byly vysílány zkreslené zprávy o vítězném postupu nacistických vojsk, o topení nepřátelských lodí. 18. července na úředním dnu starostů v Hodoníně bylo nařízeno označit všechny veřejné budovy písmenem „V“ – vítězíme. Náš starosta Koutný, který snad jediný měl při těchto úředních jednáních odvahu proti různým drastickým nařízením protestovat, nebral tuto věc vážně a myslel si: však to někdy uděláme. Ale už druhý den večer přijeli četníci, kteří měli kontrolovat splnění příkazu. Starosta dostal napomenutí a chystal se splnit rozkaz. Předběhli ho ale jiní – v neděli ráno byla popsána vrata domů od kostela ke škole písmeny P.V. a na vratech okolo silnice V. SSSR. Kdo to udělal, žádný nevěděl... Ještě ten den vrazili do starostovi kanceláře dva Němci v civilu a písmeno V muselo být do druhého dne na obecních budovách napsáno.
Během měsíce června a července bylo v Hodoníně zatčeno několik občanů pro odbojovou činnost. 12. 8. mezi nimi byl i náčelník Orelské župy Šilingrovy Vít Příkaský čp. 118. Byl vězněn v Uherském Hradišti, v Kounicových kolejích v Brně a v lednu 1942 byl transportován do koncentračního tábora v Mauthausenu. Tam podlehl hrozným útrapám mučení a 1. 7. 1942 byl ubit v kamenolomu. Nepromluvil a ani nezradil nikoho ze svých spolupracovníků.
Na podzim byli říšským rozhodnutím všichni Židé zbaveni občanských práv a propuštěni ze všech úřadů. Ratíškovic se to netýkalo, protože poslední židovská rodina, Kohůtovi z č. 58, se vystěhovali už r. 1910. Každý musel na kabátě nosit přišitou velkou žlutou hvězdu s označením Jude. Podle ratíškovického kronikáře „To mají od Němců asi za to, že v dřívějších dobách to byli převážně Židé, kteří u nás nejvíc propagovali němectví a mnozí ani nechtěli česky mluvit“. V říjnu byl zatčen učitel zdejší školy Josef Kocůrek a keramik Karel Němec, oba jako vedoucí funkcionáři Sokola; po určité době byli propuštěni. 21. listopadu musela být odevzdána obecní kronika a proto byl narychlo udělán opis některých částí - pro případ, že by byla zničena.
V roce 1942 uhodily velké mrazy a stále padal sníh. Sněhové vánice zavály silnice. Obec musela ve svém katastru udržovat hlavní směry sjízdné, proto několik občanů stále pracovalo na uklízení sněhu. Sotva je však uvolnili, přišly větry a silnice byla samá závěj. 22. února pro celý den a noc 40 dělníků odstraňovalo sníh na Baťově vlečce od lesa po důl Tomáš, aby se vlak, který ve sněhu uvízl, dostal do závodu. 19. března přijelo několik dělníků od hodonínské firmy Barborčík s nařízením odevzdat zvony, které měly být přetaveny na vojenský materiál. Byl ponechán jen ten nejmenší – umíráček. Podle zápisů ve farní kronice „Na svátek sv. Josefa, 19. 3. 1942 měli jsme duchovní obnovu. Měl ji důst. pán františkán z Kroměříže. Právě sloužil mši svatou, když rozezvučely se všechny zvony na rozloučenou. Z nařízení státních úřadů byly nám všechny zvony odebrány, jen umíráček ponechán. Pan důlní měřič Otýs daroval mi na památku několik fotografií krásných našich zvonů.“ (foto)
S okamžitou platností byla také zastavena činnost Jednoty Orla a tělocvičné jednoty Sokol. Spolkové jmění bylo zajištěno a byla zakázána jakákoliv manipulace s ním.
Dne 4. června 1942 zemřel na následky zranění po atentátu zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich. Reakce okupantů byla tvrdá: ihned po atentátu vyšel dekret o stanném právu a na pachatele, mezi nimiž byl i hodonínský rodák Josef Valčík, byla vypsána odměna. Odvetou byly velké razie na osoby schvalující atentát, vyvíjející protinacistickou činnost a na ty, kteří ukrývali nepřátele říše. Svou činnost obnovily stanné soudy, které poslaly na smrt zcela bez rozsudku tisíce lidí. Byl vypsán trest smrti každému, kdo by skrýval nepřátele říše. V domě Josefa Příkaského čp. 91 se skrýval ruský zajatec Sergej, který utekl z fronty; u Cyrila Doležala čp. 108 se skrýval Jugoslávec jménem Jurka. Ti museli odejít, aby nepřivedli rodiny do nebezpečí. Rus se po určitou dobu skrýval v polích u Rúdníka a pak byl někým zrazen, v bzeneckém lese obklíčen a zabit. Jurka byl doma v Jugoslávii zastřelen jako partyzán.
V roce 1943 musel mít každý majitel půdy od půl hektaru výše hospodářskou knížku, kde muselo být označeno, kolik půdy vlastní, kolik a jak obdělává, kolik sklidil a kolik odevzdal. Knížku musela kontrolovat hospodářská komise v obci a musela být vždy v pořádku a kdykoliv k dispozici. 19. března přišla do Ratíškovic kontrola, provázena ozbrojenými německými vojáky. Knížky byly zkontrolovány a každému, kdo ji měl nějakým způsobem v nepořádku, byla provedena zevrubná prohlídka domu. Naštěstí mezi komisaři byl také jeden Čech, který také Čechům pomáhal. V kronice je zapsáno že „...řekl: První věcí je nepospíchat, ale pomalu, aby to co nejdéle trvalo a abychom toho do večera co nejmíň obešli. Povězte mi pravdivě a nic nezatajujte, kde to máte schované. Kde je něco schované, tam půjdu hledat já, a kde nic není, tam pošlu vojáky.“ Všichni občané však takové štěstí neměli, nepřihlášené zboží jim bylo zabaveno a někteří šli také do vězení.
V roce 1944, v noci ze 12. na 13. dubna, spadla v lese Rudníčku skupina 3 parašutistů. Ráno už bylo na stromech vidět jen pověšené padáky. Bylo zalarmováno německé vojsko, to obsadilo a prohledalo celý les, ale nikoho nenašlo. Až po válce se ratiškovjáci dozvěděli, že se jednalo o skupinu Carbon. Byli to vesměs moravští slováci – dva z nich odešli až za Luhačovice, tam prý byli vyzrazeni a proto pak spáchali sebevraždu, aby se Němcům nedostali živí do rukou. Jeden z nich pracoval tajnou vysílačkou na bzenecku. Hospodářská situace byla stále horší, nedostávalo se potravin, obilí se muselo z větší míry odevzdávat a z toho důvodu byla mouka nedostatková. Muselo se proto mlet na černo. Cizí mlynáři brali z pomletí 1q obilí poplatek 10kg, ale náš mlynář ale bral až 20kg z 1q, což bylo podle kronikáře „již dosti nepoctivé“. 20. listopadu byl nálet na Hodonín, „ve čtvrt na jednu odpoledne ozvaly se od Hodonína třeskuté rány vzduchem, které se po malé chvíli opakovaly, že až okna drněla a se chvěla. ... kdož ví, jestli něco letadla nepošlou i nám na naše doly“. Celkem zahynulo 179 osob, váha svržených bomb byla asi 68 tun. Při bombardování zahynuli i občané z naší obce.
V roce 1945, v době Velikonočních svátků, už bylo slyšet dunění děl ze slovenské strany. Všichni si připravovali úkryty, kde by mohli strávit přechod fronty naší obcí. Někteří doma ve sklepech, jiní v lese Rudníčku, v Doubravě, někteří až u kapličky Panny Marie. Horníci chystali kryty v dolech Tomáš, Vlasta a Theodor. Od 4. do 6. dubna postupovali naší obcí směrem ke Kyjovu Maďarští vojáci. Pak se objevili Němci. Čím dál víc byly vidět záblesky ohňů z nejbližšího okolí, detonace po vyhazování mostů.... 9. dubna po silnici od Hodonína a od Rohatce pak ulicí Řádky ustupovali první části bojující německé armády. 11. dubna večer začalo nad obcí hrčet letadlo, ozvaly se ohlušující rány a dopadat bomby. Bylo zničeno několik domů v okolí křižovatky na ulici Hradčany (dnes Rohatecká a Školní) . Bombardování bylo i v příštích dnech, lidé nechávali doma opuštěná hospodářství a dobytek a stěhovali se do krytů a do dolů. Jen v dole Theodor bylo asi 1500 lidí, podle uč. Sedláčka „..se v těchto strastiplných dnech v podzemí také narodila 3 děvčátka a porodní babička je pokřtila na Marie Theodory..“ Němci postavili děla u padělků za humny, v boří u cesty k Vacenovicím, u Zbrodku, na fotbalovém hřišti a také v tzv. staré cihelně za ulicí Hradčany (dnes Rohatecká). 13. dubna až do 10. hod. večer trval další nálet. Obcí projížděli tankisté SS, silnice od Hodonína až ke kostelu je stále pod dohledem letců Rudé armády, kteří střílí z palubních zbraní na ustupující jednotky. 14. dubna bylo slyšet ostrou palbu u cihelny a u myslivny. Ten den byla také pochována na hřbitově první oběť náletu. Místní farář dp. Valoušek zařídil rychlý obřad. Z desek byla udělána narychlo rakev, hrob ještě ani nebyl pořádně vykopán, nad hlavami účastníků pohřbu hvízdaly střely. Večer se pak rozpoutala kanonáda, která trvala až do 11. hodin. 16. dubna podnikli Rusové útok z lesa od myslivny a dostali se až do několika prvním domům. Z druhé strany silnice byli Němci, kteří na tato stavení házeli zápalné bomby. Dva z raněných Rusů byli druhého dne nalezeni mrtví u Zemánků čp. 155 (Němci byli krutí – svázali je ostnatým drátem a položili nohama směrem k balíku slámy, který zapálili. Mladí Rusové se tak postupně od nohou pekli a po celou dobu museli cítit bolest.) Odpoledne po náletu shořelo úplně povrchové zařízení na dole Theodor u milotické silnice. V úterý 17. dubna se už neodvážil nikdo pohybovat venku. Kolem 7. hodiny večer už ozbrojení němečtí vojáci postupovali ulicí Dědina, pásy nábojů kolem krku, opasky plné zavěšených granátů. Střelba byla až do 11. hodin. Kolem půlnoci se objevili na severní straně obce směrem od Rudníčka první hlídky rudoarmějců, které v domě Martina Frolce č. 556 zajali několik ukrytých Němců.
Podle ratíškovické kroniky „... 18. dubna 1945 po půlnoci a v časných ranních hodinách už vítali někteří naši občané první rudoarmějce, kteří naši obec konečně osvobodili. ...Jaká radost zachvátila nás všechny, nelze ani povědět. ...Po Němcích už ani památky. ...Na obecním domě byla vztyčena československá a ruská vlajka. ... Mnozí z pláčem se shledávali se svými drahými a se svými opuštěnými domy, z nichž některé byly přímo vyrabovány. ...Několik domů bylo vyhořeno do základů i s veškerým obytným i hospodářským zařízením. .. V celé obci to bylo více než 300 domů a ještě více bytového zařízení. ...Smutný byl pohled i na náš kostel, který byl od střel a granátů značně poškozen....“ V kostele byla mimo jiné také proražena chrámová klenba, poškozen ciferník a okna, střepiny granátu se rozstříkly uvnitř kostela. Chrám byl ale narychlo očištěn a již příští neděli 22. dubna se mohly konat služby Boží jako obvykle. Hned v prvních dnech osvobození bylo také nutné vyhledat a pochovat všechny padlé vojáky. Němci byli zakopáni na tom místě, kde je lidé našli; ruské a rumunské vojáky odnášeli na hřbitov (foto). Celkem tady bylo pochováno 16 ruských a 7 rumunských vojáků. Mezi ruskými byl i pilot, který havaroval na poli na dílech. Tito vojáci pak byli v zimě 1945-46 exhumováni a převezeni do Hodonína ke společnému pohřbení.

Z našich občanů při přechodu fronty byli zabiti nebo následkem těžkého zranění podlehli následující: Blaha Stanislav č. 345, Brablec Oldřich – vedoucí potravního spolku Konsum, Kordula Jan č. 254, Kotásková Frant. č. 255, Křížek Josef č. 277, Lokaj Milan č. 263, Přibilová Josefa č. 352, Zemánek Jan č. 515, Kordula Frant. č. 251 byl zabit v Praze při květnovém povstání, 16letý Macek Stanislav č. 118 byl zabit při manipulaci s nevybuchlou minou. 5. března 1940 byl gestapem zatčen František Dekař, obuvnický mistr z domu čp. 159 v ul. Řádky – zemřel při evakuaci koncentračního tábora Neuengammen u Hamburku. Jaroslav Kotásek čp. 72 uprchl do výcvikového tábora v Anglii, kde dosáhl hodnosti poručíka – byl zastřelen Němci 16. 6. 1944 v Myslibořicíh. Antonín Hebron čp. 58 byl jako funkcionář Sokola zapojen do odbojové činnosti; 16. 10. 1941 byl zatčen a zemřel 12. 7. 1942 v koncentračním táboře Mauthausen. Vít Příkaský čp. 118, župní náčelník Orla, byl zatčen 12. 10. 1941 a zemřel 1. 7. 1942 v Mauthausenu. Jeho manželka Anežka Příkaská a 12letá dcera zemřely při náletu na Hodonín. Tam také zahynul Ladislav Šťastný čp. 181, Antonín Foltýn čp. 376, Antonín Příkaský čp. 196 a Jaroslav Měchura čp. 196. 

V neděli 23. října 1948 byl v parku před farou odhalen nový pomník obětem II. sv. války, který nechali zbudovat místní horníci.
V roce 1968, v průběhu oslav Velké říjnové socialistické revoluce (VŘSR) byl v dnešní ul. Sportovní slavnostně odhalen pomníček upáleným rudoarmějcům. Byl postaven z podnětu a na náklady Okresního svazu mládeže, jehož členové objevili zápis velitele, ve kterém vzpomíná padlého komsomolského funkcionáře. Datum na pomníčku je pravděpodobně o den zmýlené, asi se jedná o datum, kdy byla smrt hlášena na velitelství, protože osvobození Ratíškovic bylo v noci na 18. 4. 1945.

Jaroslav Kotásek

Jaroslav Kotásek (foto) se narodil 31. 7. 1917 v domě čp. 72. Protože byl i se svými sourozenci částečným sirotkem (otec zemřel r. 1920 na následky zranění z I. sv. války), hned po skončení základní školy nastoupil jako horník v Baťových závodech. Po odvedení nastoupil vojenskou službu u ženijního pluku v Kroměříži, ale po 15. březnu 1939 byli všichni nováčci z vojenské služby propuštěni. Hned po zřízení protektorátu se zapojil do ilegálního protifašistického hnutí. Byl také ve styku s bývalým starostou města Hodonína Jaroslavem Dobrovolským a učitelem Františkem Šelepou z Rohatce, kapitánem ruských legií – tito byli nacisty zatčeni a popraveni. Protože byl vyučen šoférem, dopravoval často naše vlastence na polské hranice k útěku. Před vánočními svátky v r. 1939 se mimo domov zdržoval celý týden a po svém návratu se už nevrátil k rodině, ale skrýval se u svého souseda Jana Podéště čp. 71, velitele ratíškovických hasičů. Jeho nové doklady zněly na jméno Jan Kotek – Holíč. 31. prosince tohoto roku odešel z domu úplně a přes Slovensko se dostal do Maďarska a pak do Jugoslávie. Odtud poslal své rodině lístek a pak se už neozval. Jeho matka byla několikrát vyslýchána gestapem v Uh. Hradišti a pak odvezena do tábora ve Svatobořicích - přesto svého syna ani jeho kamarády nikdy nezradila. O svém synovi po celou válku neměla žádné zprávy a když se neohlásil ani po květnu 1945, začala po něm pátrat a jeho osud jí vylíčili až jeho kamarádi (viz. Operace Spelter Lenka).
Poručík parašutista Jan Navrda jí sdělil následující: Jaroslav Kotásek se dostal až do výcvikového tábora v Anglii. Z italského letiště byl později nasazen do skupiny, která seskočila v květnu 1944 na českomoravské vysočině, kde byl při seskoku zraněn. Protože parašutistům byla určenými osobami odmítnuta pomoc, po 32 km dlouhé cestě se dostali do Boňova u Myslibořic. Několik dní se skrývali v rolnické usedlosti a pak přesídlili na hájenku Ostrý. Tam je schovával hajný Vitouš, který byl před válkou služebně jako hajný ve státním lese u Ratíškovic a z této doby Jaroslava Kotáska znal. Odtud chtěli navázat spojení s Anglií, ale jejich vysílačka byla slabá. Otec hajného jim proto tajně přivezl vysílačku, kterou zakopali při svém seskoku u Mohelna. Navázali pak styk s okolními partyzány a denně vysílali do Londýna zprávy o nacistech v naší zemi. Jejich skupina měla značku „naše lesy“. V červnu byli z Anglie varováni, že jsou vyzrazeni a vyzváni ke změně stanoviště. Protože čekali na nové občanské legitimace, opozdili se ve svém přesunu. Osoba, která měla tyto doklady zajistit, byla v Brně zrazena a zatčena. V noci 16. 6. 1944 byla hájenka obklíčena a při nerovném boji s esesmany byl Jaroslav střelen zezadu do hlavy a padl. Jeho dvěma kamarádům se podařilo uprchnout, po různém ukrývání se dostali do Nové Říše a tam vydrželi s ostatními partyzány v činnosti až do osvobození. Tělo Jaroslava Kotáska zůstalo v rukou Němců. Dva členové rodiny, která je ukrývala, byla ihned zatčeni a sťati v Praze na Pankráci. Ostatní byli odvezeni do Mauthausenu, kde zemřeli v plynových komorách.

28. října 1945 byla za Jaroslava Kotáska sloužena v naší obci mše svatá a pak byla na jeho rodném domě slavnostně odhalena pamětní deska (čp. 72 na rohu ul. Baráky a Řadová, po pozdější demolici byla deska umístěna v aule základní školy). Ministerstvem Národní obrany mu byl in memoriam udělen „Československý válečný kříž 1939“, který byl odevzdán jeho matce. Dne 17. července 1948 byl jako parašutista z diversních akcí in memoriam povýšen do hodnosti poručíka pěchoty v záloze s účinností od 1. dubna 1944. V roce 1945 byl také postaven v blízkosti hájenky Ostrý – Myslibořice památník padlým parašutistům.

Příkaský Vít

Vít Příkaský (foto) se narodil 15. června 1901 v Ratíškovicích čp. 118. Vychodil 7 let obecné školy a nastoupil jako zahradnický dělník. Po ukončení první světové války spolupracoval při založení Jednoty čs. Orla u nás a v celém okolí. Při svém zahradnickém povolání pokračoval ve studiu a doplnil své vzdělání absolvováním 4 ročníků měšťanské školy Po absolvování řečnického kursu v Hodoníně se stal čelným funkcionářem Orelského hnutí na okrese a po ukončení 2leté vojenské služby byl na jaře r. 1924 zvolen župním náčelníkem „Jihomoravské Orelské župy Tomáše Šilingra“ se sídlem v Hodoníně. Později se stal úředníkem okr. nemocenské pojišťovny a do tohoto města se také přestěhoval. V roce 1938 se zúčastnil všeobecné mobilizace čsl. armády a za okupace dal všechny své síly do služeb Orelského odbojového hnutí. V odbojové organizaci Obrana národa byl vedoucím zpravodajské skupiny a s nejbližšími spolupracovníky vybudoval orelskou odbojovou organizaci Lutinov. V roce 1939 byl také jmenován členem městské rady v Hodoníně. Zradou zatčených členů jiné odbojové skupiny byla jeho činnost prozrazena a dne 12. srpna 1941 byl na svém pracovišti v Zemědělské nemocenské pojišťovně zatčen gestapem. Poznal tvrdá vězení v Uher. Hradišti, v Kounicových kolejích v Brně, pak byl odsouzen stanným právem a v lednu 1942 byl odsouzen do koncentračního tábora v Mauthausenu. Tady podlehl hrozným útrapám věznění a mučení a zemřel ubit v pověstném kamenolomu dne 1. července 1942. Nepromluvil a nezradil nikoho ze svých spolupracovníků. Za náletů na Hodonín zemřela v troskách jejich domu i manželka s 15 letou dcerou. Zůstali 2 chlapci.
Od příznivců Orla bylo později vybráno 12.120Kč a zasláno do Župy na pomník a pro pozůstalé. Dne 12. srpna 1945 uspořádala Jihomoravská Orelská župa Šilingrova slavné pohřbení ostatků svého náčelníka. Urnu s popelem, kterou poslali Němci jeho manželce, doprovodila čestná stráž Orelská společně s 8 tisíci příslušníky Orelstva a jeho přátel na hřbitov v naší obci. Poslední hold mu přišli vzdát občané Kyjovského i Hodonínského okresu. Jeho význam ocenilo 17 kněží a 13 řečníků. Po obřadech a smutečním proslovu lužického faráře dp. Josefa Krejčího byl uložen do hrobu vedle své manželky a dcery.
V místě jeho bydliště v ul. U radnice byla později umístěna pamětní deska k uctění jeho památky.

Jurka

27. května 1942 byl v Praze spáchán atentát na zastupujícího říšského protektora a SS-obergruppenfûhrera Reinharda Heydricha. Ten na následky zranění dne 4. června zemřel. Uprostřed okupované Prahy byl tento čin největším výkonem domácího odboje za II. sv. války. Na tři muže, kteří se na tomto činu podíleli (mezi nimi byl i Miroslav Valčík z Hodonína), byla vypsána odměna 10.000.000 korun odměny. Reakce okupantů byla velmi tvrdá: ihned po atentátu vyšel dekret o stanném právu, v němž se říká, že popraven bude ten, „kdo osoby, které měly účast na spáchání atentátu, přechovává nebo jim poskytuje pomoc, anebo má vědomost o jejich osobě a jejich pobytu a neučiní žádné oznámení“. Výnosem ministra vnitra ze dne 28. května 1942 se také musely u ohlašovacího úřadu přihlásit všechny osoby, které se zdržovaly v Protektorátu a nebyly přihlášeny k pobytu. Poslední lhůtou k přihlášení byl pátek 29. května. „Kdo by se od soboty 30. května 1942 ještě bez přihlášení zdržoval v Protektorátě, bude zastřelen. Rovněž budou zastřeleny ty osoby, které nepřihlášené osoby od soboty 30. května 1942 u sebe přechovávají.“
Takovéto případy ukrývání byli i v naší obci. Zůstávalo zde mimo jiné několik mladých chlapců, kteří byli na útěku z koncentračního tábora. Na svých pozemcích je skrývala Kateřina Doležalová, majitelka vodního mlýna na Růdníku (foto) . Pobývali tady pouze kratší dobu a pak pokračovali ve své cestě domů; déle zůstal jen jeden z nich - 22letý Jugoslávec Jurka. Kvůli svému nepokojnému mládí se nedokázal velmi dlouho skrývat na jednom místě a tak vypomáhal s pracemi ve mlýně, staral se o koně a pomáhal v hospodářství. Byl také tak smělý, že pokud to bylo možné, několikrát se odvážil do dědiny k pekaři nebo do obchodu, měl i odvahu pomáhat při mlácení v dědině. Znali ho také četníci z Vracova a Bzence, kteří několikrát při obchůzce navštívili růdnický mlýn. Protože to byli dobří Češi, nikomu jeho úkryt nenahlásili a také ho nijak nerušili. Několikrát se s ním setkal i tehdejší obecní kronikář Jan Foltýn.
Když bylo na cestě vidět vozy s obilím, které se blížily k mlýnu, Jurka v úkrytu čekal, až cizí hospodáři odjedou. Jednou však přijel semlet úrodu hospodář, kterého mlynář podezříval ze spolupráce s Němci. Protože Jurka při své neposednosti nevydržel ve své skrýši, bylo dost pravděpodobné, že ho viděli. Okamžitě po jeho odjezdu se musel chlapec skrýt a během několika hodin opravdu přijeli Němci. Prohledali mlýn s celým okolím, ale nakonec museli odjet s nepořízenou – nikoho nenašli. Jurka seděl schoulený na lodičce, ukrytý v palaší blízkého rybníčka. Schovala ho tam růdnická mlynářka – Jurka jí pak říkával: „Starenko, ja na vas nezapomenu ani v hrobě!“
Po smrti Heydricha musel odejít, aby rodinu Doležalovu nepřivedl do nebezpečí. Za nějaký čas přišel s pozdravem jeho spoluvězeň z Budapešti. Po svém propuštění z maďarského vězení byl prý Jurka vyvezen na jugoslávské hranice, odkud se pak dostal dál. Pak už o něm Doležalovi neslyšeli. Až po válce dostal mlynář dopis od jeho rodičů. V něm sdělovali, že se Jurka dostal až zpátky do své vlasti – do Jugoslávie. Tam se přidal k partyzánům a před koncem války byl zastřelen Němci - mladý položil život na obranu své vlasti.

Dekař František

František Dekař (foto) , nar. 9. ledna 1905, obuvnický mistr z domu č. 159 v ul. Řádky, byl prvním, kterého v Ratíškovicích zatklo gestapo. V předválečných letech byl členem a organizátorem komunistické strany u nás, zúčastňoval se protifašistických demonstrací; dostal se do kontaktu i s učitelem Rudolfem Filipem – pozdějším krajským tajemníkem KSČ tehdejšího hodonínského kraje. V roce 1936 založil v naší obci prodejnu potravinářského spolku „Vzájemnost Včela“. Během války se aktivně zapojil do odbojového hnutí – výroby a distribuce letáků, namířených proti nacistům. V lednu 1940 byl tajně varován starostou obce Koutným, že gestapo připravuje jeho zatčení (tomu to sdělil dubňanský strážmistr Ševčík). Zdržoval se proto nějaký čas mimo domov. Po určité době se zase vrátil ke svému řemeslu a dne 5. března 1940 vpadlo do jeho domu gestapo. Byl odvezen do Uh. Hradiště, odtud po výslechu do Brna do Kounicových kolejí, které byly upraveny pro uvězněné české lidi. Z Brna pak byl po krátké době převezen do Breslau (Vratislavi), kde byl vězněm po 13 měsíců v samovazbě. Zde prožíval nejhorší doby od svého zatčení. Byl uvězněn v žalářní cele, která se nacházela vedle místnosti, ve které byli stínání odsouzenci na smrt. Přes zeď, která ho jen dělila od této jatky na lidi, slyšel hrůzné scény a výkřiky ubožáků, kteří se tu loučili se životem. Odtud byl na krátkou dobu odvezen do Mírova, pak znovu do Vratislavi a tam odsouzen na 4 roky káznice. Po odsouzení převezen do Ambergu v Bavorsku, kde se dostal do dílen ke svému řemeslu. Během tohoto vězení mu byl dovolen pouze jeden půlhodinový hovor s manželkou, která ho tady mohla navštívit. Po odpykání káznice byl převezen v létě 1944 do Brna. V červenci 1944 pak do koncentračního tábora v Dachau. Odtud pak byl transportován do koncentračního tábora Neuengammen u Hamburku. Před blížící se západní frontou byl tento tábor evakuován a vězni byli postupně odvážení bez vody a jídla do přístavního města Lûbecku. Tam byli nahnáni do lodí, sloužících k přepravě uhlí, a vysláni na moře. Při náletu a bombardování zátoky západní armádou byli lodě zničeny a potopeny. Mezi zahynulými skončil svůj život i František Dekař.

U příležitosti výročí samostatnosti naší republiky dne 28. října 1947 byla na rodném domě čp. 159 v ul. Řádky odhalena deska k uctění jeho památky.

Antonín a Jaroslav Hebronovi

Antonín Hebron se narodil 7. července 1907 v Sobůlkách u Kyjova. V roce 1909 se jeho rodina přistěhovala na malý obchod č. 58 (roh dnešní ul. Přilehlá a Posvátná). Studoval na hodonínské reálce (gymnáziu), kde také maturoval. Nastoupil pak učitelské místo v Čadci na Slovensku. Po zkouškách se stal odborným učitelem na měšťanské škole v Hodoníně a pak v Lanžhotě. Jako funkcionář Sokola byl zapojen do odbojové činnosti v Lanžhotě jako důstojník v záloze. 15. října 1941 byla celá skupina odhalena a v noci 16. října odvlečena do Brna. Učitel Hebron byl kvůli protinacistické činnosti ihned odsouzen k doživotnímu žaláři a odvezen do koncentračního tábora v Mauthausenu. Tam podlehl hrozným útrapám mučení a zemřel 12. července 1942. Zůstala po něm manželka se čtyřletým synem, kteří byli úplně bez prostředků. Jejich majetek byl konfiskován.

Jeho starší bratr Jaroslav Hebron se narodil 6. dubna 1906 taktéž v Sobůlkách a studoval na reálce v Hodoníně, kde r. 1924 maturoval. Po absolvování vojenské akademie v Hranicích roku 1927 se stal důstojníkem z povolání. Studoval pak na Vysoké škole technické v Praze a pracoval ve vojenském leteckém technickém ústavu v Praze. V roce 1938 při obsazování Sudet německým vojskem dne 6. října náhle zemřel. Je pochován v Praze na Olšanském hřbitově. Protože byl znám jako uvědomělý Čech, předpokládá se, že tuto smrt zapříčilo pravděpodobně nervové vypětí při obsazování Sudet německým vojskem.
Na fotografii (foto) vlevo Antonín Hebron, vpravo Jaroslav Hebron

Zpracovala irena.barinova(zavináč)tiscali.cz