Obsah

Psáno o Ratíškovicích v období II. světové války


 

Slovácké malérečky (oblastní noviny Náš kraj, Zlín - 14. září 1942, číslo 36, str. 3 )

Lid moravského Slovácka miluje jasné a ohnivé barvy. Takové barvy, jež mu staví před oči sama příroda tohoto slunného koutku Protektorátu. Jsou to barvy letního žhavého slunka, čistě modré oblohy, červených květů a zelená barva polí a luk. Tyto barvy uplatňuje slovácký lid všude; při zdobení svých příbytků, svého nádherného kroje i na nábytku.
Kdo byl u sv. Antonínka a viděl tam tisícihlavé zástupy slováckého lidu v krojích, zůstal stát v údivu nad touto živou loukou barvité krásy. Podívaná, jaké nenajdeš nikde obdoby. A když se poutníci rozcházeli, jako by koberec květnaté louky byl položen na cestu dolů do Blatnice.
Slovácký ornament, třebaže ne v každém kraji jiný, má jeden společný znak: čistotu a hýřivost barev.
Ornamentální výzdobě se věnují většinou ženy a dívky – malérečky, které jsou též zručnými vyšívačkami, vládnou dovedně štětcem a vykouzlují na stěně, na dřevě nebo plátně nádherné výzdoby, které uvádějí každého přítele a znalce lidového umění v nadšení.
Moderní doba poněkud znemožňovala existenci lidových maléreček, neboť jim nedopřávala uplatnit se při výzdobě staveb a vnitřního zařízení obydlí. Tím se stalo, že staré malérečky pomalu vymíraly a o výchovu nových se nikdo nestaral, neboť tu byly stejně zbytečné. Velký zájem o lidové umělecké výrobky v posledních letech však způsobil, že malérečky došly opět bývalé vážnosti a popularity. Novu generaci maléreček dobře vyškolených nám vychovává škola lidového umění v Hroznové Lhotě, vedená Janem Úprkou, synem zvěčnělého mistra Joži Úprky.
Staré malérečky, pokud ještě žijí, velmi ochotně zaučují mladé a rády jim ukáží své umění na starých kapličkách, zvoničkách a žudrech, které jsou znovu odívání do někdejšího slavnostního hávu. Zajedeme-li jen na takové Hodonínsko, zůstáváme s obdivem stát před všemi těmito malbami, které zde malérečky provedly v poslední době. V Rohatci dvě starší malérečky, Marie Zezulová a Marie Šticová, spolu s mladým folkloristickým pracovníkem Mirko Ondrušem vymalovali starou památnou kapličku, kterou kdysi již zdobil mistr Kalvoda. Padne vám do očí vždy, když procházíte rohatcem, jako pestrá kytice olemovaná zelení korun mohutných lip. A kousek dále stojí osamocený sklep p. Antoše. Stavení jako každé jiné, ale malované žudro a okna a sytá modř podezdívky vás nenechají jít kolem bez povšimnutí.
Malérečky, tvořící poctivě na starý motiv, jsou na Hodonsku ještě v těchto dědinách: v Petrově, v Lužicích, v Tvrdonicích, v Kosticích, v Týnci a hlavně pak v Lanžhotě, kde se až dosud zachovalo také nejvíce krásných malovaných žuder.
Zatím co staré malérečky věnovaly své lidové umění výzdobě příbytků, kaplí, kostelů a pod., uplatňují se jejich následovnice i v praktickém hospodářství, při zdobení výrobků slováckého lidového umění.
Zájem o jejich výrobky roste takovou měrou, že nelze mluvit jen o konjunkturálním zjevu. Bylo by tomu tak snad, kdyby nezasála Národopisná Morava, která usměrňuje tuto výrobu a nedovolí, aby byla znehodnocována lacinou tvorbou, vypočítanou jen na peněžitý výnos.
Takto je lidé umění Slovácka budováno na základě, který umožní jeho další vývoj i v mírové době.
Musíte vidět slovácké malérečky při práci, abyste poznali tu krásu, která je v ní skryta. Jsou to prostá děvčata, dcerky zemědělců, dělníků z dědin, ale přirozené nadání, zděděné po matce a babičce v jejich nitru, jim vede jejich ruku při vykreslování pestrých ornamentů.
Viděli jsme jejich práci u p. Uhlíka, mladého výrobce v Ratiškovicích. To pečlivé vykreslování i nejmenších detailů, ukázněnou tvůrčí fantasii a radostné prostředí, v němž vznikají pestré výrobky lidového umění. Není to práce, která by zanikla, jakmile přestane doba nynější konjunktury. Poctivá snaha výrobců, vedená Národopisnou Moravou, uchová jistě tento druh slovácké výroby i po skončení války jako důležitý obor vývozu – květnatý pozdrav Slovácka.

 

Ocenění národopisné práce (oblastní noviny Náš kraj, Zlín - 4. ledna 1943, číslo 1, str. 2)

Národopisná Morava skončila udílení odměn národopisným pracovníkům v kraji v částce 135.000 K. Celkem bylo odměněno na 500 lidí, kteří jednak svým uměním, pak věrností kraji, propagací slovácké písně a hudby dělali a dělají to Slovácko slováckým. Podobné zasloužilé výhradně z dědin kraje, vybrali starostové spolu s kulturními referenty Národopisné Moravy. K odměnám navržení, sešli se pak postupně do středisek svého kraje ve svátečních svých krojích, aby z rukou předsednictva Národopisné Moravy přijali uznání.


Ratiškovice – „Na hranici moravské sahary“ oblastní noviny Náš kraj, Zlín - 27.4 1943, r. XIII, č. 17, str. 4 

Ratiškovice byly ještě před málo lety jedinou obcí na Moravě, která neměla silničního připojení na některou krajovou komunikaci. Řádky čistých, barevně podrovnaných chaloupek se tulily k jednoposchoďové škole a kostelíku svatých Cyrila a Metoděje, který zde stál na terénní vlně uprostřed kraje s nepřehlednými, chudičkými pastvinami, s řídkou a ještě i vátým pískem ohrožovanou travou. Zde začínala chlouba kraje – les Doubrava – v němž kvetly střemchy a akáty, zaplňující ovzduší omamnou vůní, zpívali slavíci nad tisíci konvalinkových květů a zde bylo sídliště zvěře ,druhdy slavných císařských honů. Zde však byla také hranice vátého písku – „Moravské Sahary“, která dosahovala až k mírnému svahu úrodných polí po jedné straně obce.
Obyvatelstvo, komunikačně odříznuté od světa, nenacházelo doma dostatek obživy a denně ve značné části docházelo po rozježděných, širokých, pískem zavalených cestách „na tovarych“ do Hodonína, Rohatce a hlavně na lesní práce v polesí ratiškovském nebo pánovském. Denně vytláčeli „děvčice i chlapci“ z Ratiškovic šlépěje bosých nohou do písku na cestách kol myslivny u vysokého kříže na pokraji lesa a denně nacházeli cestou do práce podnět k veselému švitoření a neutuchajícím žertům, aby pak v neděli o muzice si chlapci výskli a zanotovali písničku.
Tak tomu bylo před třiceti nebo čtyřiceti lety. Starostou byl Neduchal nebo Příkazský, na hospodě Hrabinec nebo Růžička, nadučitelem Růžička, učitelem Kribus a kadláček s učitelkou Šelepovou, „levírníkem“ Sloboda, adjunktem Malota, poštmistrem Pavlinec, hajným z Ratiškovic byl Kotásek, který prorokoval počasí, pak Vacenovský a Mívald, jenž dříve než se stal hajným, byl pověstným pytlákem.
To byla doba, kdy jediným mimorolnickým výdělkem byl příjem z nádenických prací, pak z podomácké výroby březových košťat a několika málo mezd průmyslových dělníků. „Groš“ byl tehdy vzácný, ale i přesto se zachovávaly staré zvyky a obyčeje, které zpestřovaly celkem jednotvárný život, zasvěcený poctivé práci, neboť lidé, ač levně, přece pracovali ne málo a rozhodně ne lehce.“Fašaňk“ býval velmi hlučný a veselý. Doma nezůstala „ani noha“ a také stařeček Koplů si před muzikanty zanotovali, dupli a pak na svoji Marynu, která poskočila, jak by jí se hřbetu spadlo několik desítek jar. O svatbách byla vzhůru celá dědina a zvláště když třetí nebo čtvrtý den se nevěsta stěhovala k manželovi na voze plném peřin, s tradiční kolébkou, s doprovodem drůžek a tet, za obecného jásotu a zpěvu: „Otvíraj, Matúšu, otvíraj nám vráta, vezeme ti periny ze samého zlata...“

RATIŠKOVŠTÍ SE NIKDY NEBÁLI PRÁCE
Vždyť si v druhé polovině minulého století téměř sami vystavěli kostel a jen základy, na nichž pracovala celá obec, byly vykopány v rekordním čase několika hodin. Ovšem práce nebylo nazbyt, měli to v krvi si jí vážit a proto, když se dostavěla, nebo lépe, když silou tužby po ní se nastěhovala nebo přijala domovské právo v obci, byla přijata s otevřenou náručí.
Práce, jež je sama o sobě pokrokem, se nejen rozhojňovala, ale také ponoukala k vynalézavosti a k rozšiřování obzoru, k zdokonalování především sebe sama. A tak z někdejších „tovarychářů“, kteří pracovali v lese a chodili na žně do sousedních zemí, metlářů a pomocníků v provozování myslivostí se stávali pozvolna odborní, kvalifikovaní dělníci, živnostníci, podnikatelé a stejně tak z rolníků, odkázaných na příjem ze škod, způsobených přehojně pěstovanou zvěří, se stávali moderní zemědělci, kráčející s duchem doby.

NEJVĚTŠÍ UŽITEK MĚLO OBYVATELSTVO Z HAVÍŘSKÉ PRÁCE,
Která také zjednala pokrok v bydlení, oblékání, stravování a také v úpravě obce i v jejím vedení. Havíři, zaměstnaní na dolech závodů Baťa a.s. v jihomoravském kraji, zlepšili způsob života, neboť si mohli při slušným příjmech dovolit i to, co bývalo dříve nedostižným luxusem.
Je zajímavé, že právě obyvatelé jedné z nejchudších dědin „Moravské Sahary“ museli dlouhá léta chodit do světa za výdělkem vtiskovat bosé šlépěje do písčitých přesypů macešské půdy, která je nemohla uživit, zatím co nějakých třicet metrů pod povrchem země jihomoravského kraje se nacházelo nerostné bohatství – mladé hnědé uhlí.
V novém sociálním řádu je a teprve bude havíř z nejlépe sociálně zajištěných pracovníků. Hornické školství zde zapouští zdárně svoje kořeny. Mají tedy Ratiškovice s okolím všechny předpoklady pro to, aby se v budoucnosti staly jedním z význačným středisek moderního havířského života a jeho slavné tradice.
Úměrně se vzrůstajícím blahobytem stoupala poptávka po zboží, zejména po elegantní a spolehlivé obuvi a punčochách. Otevřením prodejny obuvi Baťa byl dán základ k dalšímu čilému obchodu, který se projevil zvláště v podnikavosti, jež především zužitkovala národopisné náměty, jsoucí zde, v srdci Slovácka, v lidu a na dosah ruky.
Ratiškovský kroj, vynikající krásným vyšíváním, byl odedávna podnětem pro zručné vyšívačky, a ty se uplatnily při nejrůznějších příležitostech, jak je doba přinášela. Také krojová barvitost a sklon k vyjadřování cítění barvami hrály nemalou roli v podnikání, jak je založily firmy Uhlík a Němec.
Při těchto pracích vynikly K. Kotenová, Marie Dobešová a Boh. Lokajová jako vyšívačky a jako malířka Marie Ingrová (foto) , vedle malíře Františka Chvostala, který je dobrým malířem ornamentů a figur a ještě nadto vyučuje mladá děvčata malbě.
A tak tedy práce, vytrvalá a houževnatá, vyrostla z těsného rámce malosti, přetvořila nedostatek a odříkání v blahobyt, stvořila a podpořila podnikavost a probudila všechno to lepší, co je v lidech, k životu, který právě dík práci dostal jiné, snadnější, pestřejší a hodnotnější zaměření.
V takové pracovní pospolitosti a vzájemnosti se vyvíjejí zdárně všechny spory, ušlechtilé závodění a hodnocení národního bohatství, jak se osvědčilo právě na životě a poměrech v Ratiškovicích.
Dnes již Ratiškovice jen vzpomínají toho, co bylo. Vzpomínají na šlépěje nohou v písku, na neupravené cesty a odloučení od světa, na daleké denní docházení do práce a pozdní návraty.
Vzpomíná se také těch starých havířů, kteří za primitivních opatření pracovali pod zemí a při tom vydělávali jen málo, a přece zůstali této práci věrni, jako by tušili, že právě vytrvalost přinese ovoce a zlepšení, jaké nastalo jednak změnou v držbě a pak v dnešním nebývalém sociálním pokroku.

OBYVATELÉ RATIŠKOVIC SI UCHOVALI TAKÉ SVOJE STARÉ ZVYKY
Převzali je mladí s povinnostmi k práci. Dovedou si zazpívat a rozveselit sebe i okolí. Ratiškovice nastoupily cestu v úplně nové éře. Vyrostly z malých přízemních poměrů a přenesly se do pracovního ruchu, jak ho nynější doba vyžaduje a jak se také každému, kdo si ho váží, vyplatí. Záleží tudíž na místních obyvatelích, aby zdědění, kladný poměr k práci zůstal neporušen a stal se dědictví, které zajistí blahobyt a požehnání budoucím.
Ratiškovice vedle pokroku a rozmachu v podnikání, na poli osvěty i sociálního zařízení mají provedenou elektrisaci, telefonisaci, mají silnice, železniční a autobusové spojení, nové školy, úpravnější a pohodlnější bydlení, nad nímž se otevírá široká, pomyslná brána s nápisem: „V práci a snažení je naše spasení.“

NĚMCOVY KERAMICKÉ DÍLNY
Slovácká keramika svými jásavými a teplými barvami nalezla své uplatnění a dostává se do bytů a kanceláří jako součástka dekorativní i praktická. Každá výrobna keramiky má svůj osobitý styl, tvar i v ornamentice svých výrobků. Rozhodujícími činiteli pro uměleckou hodnotu keramiky jsou také hlína, způsob jejího zpracování a vypalování výrobků. Nebylo náhodné, že Karel Němec zakotvil k vybudování svých keramických dílen v Ratiškovicích u Hodonína. Karel Němec roztáčí hrnčířský kruh plných 50 let. Již ve 12. roku točil malé hračky a tím pomáhal svému otci, který byl též samostatným hrnčířem. V roce 1926 přišel Karel Němec (foto) do Ratiškovic.
Dnes mají Němcovy keramické dílny dobrou pověst. K rozmachu závodu a hodnotě jeho výrobků bylo vynaloženo majitelem velké úsilí. Němcova keramika našla odezvu na četných výstavách. Ve svém díle nezůstává Němec sám. Záhy zasvěcoval do keramického umění svou dceru Boženu, která náleží mezi nejlepší malérečky slovácké keramiky, a svého syna Josefa, jenž statně pomáhá ve tvorbě tohoto lidového umění. Nejmladším příslušníkem Němcových keramických dílen je 12letý syn Karel, který již v 8 letech vytvořil různé výrobky, takže zdědil pop otci nejen křestní jméno, ale i lásku ke krásnému povolání, kterou má již v krvi. V Němcových keramických dílnách uvidíte krásné tvary různých váz, čepáků, čuter, talířů, džbánů, kávových souprav, sošky, zvířátka a jiné.

 

V dílně květů a barev (Moravské noviny, Brno, 3. 11. 1943, str. 4)

Velký zájem o předměty slováckého lidového umění způsobil, že jak na samotném moravském Slovácku, tak mimo ně přibývá podnikatelů, kteří se zabývají výhradně touto výrobou. Jedním z míst, které se stávají střediskem této výroby, jsou Ratiškovice u Hodonína. Před necelým rokem otevřel tu pan Ant. Uhlík výrobu hraček a slováckých malovaných předmětů. Po krátké zkušenosti zanechal výroby hraček a vrhl se čistě na výrobky slováckého lidového umění. Začátky byly ovšem těžké. Dávno již není v této obci proslavených maléreček, neboť téměř všechny již vymizely, a poslední z nich paní Kotenová dávno již také nemaluje, neboť jí v tom brání vleklá choroba. Bylo tedy třeba hledat malérečky nové a tyto teprve zacvičovat. A k této práci nalezl pan Uhlík velmi dobrého pomocníka v lidovém malíři Frant. Chvostalovi. Nadaný člověk, který již od mládí projevoval velké malířské nadání, ale kterému pro chudobu rodiči nebylo dopřáno studovat. Již jako školák nakreslil olejovými barvami podle malého šedého obrázku císaře Františka Josefa tak zdařile, že pan řídící vacenovské školy vyvěsil obraz ve školní místnosti namísto všedního barvotisku. Ještě dnes možno ve Vacenovicích nalézti obrazy, které maloval Chvostal jako 10letý školák. Po vychození pracoval velmi těžce na poli, v dolech, při kácení atd. Při tom maloval spolkům plakáty a divadelní jeviště. U pana Uhlíka nyní maluje na dřevěné podnosy slovácké šohaje a děvčata. Maluje tyto obrazy často na objednávku podle fotografie a dovede velmi dobře vystihnouti podobu malovaného. Mladé malérečky učil malovat slovácký ornament podle starých výšivek na krojích. Ratiškovské malérečky odvádějí poctivou práci a musíte obdivovati jejich trpělivost, s jakou malují každý kvítek a lístek na kasetě či podnosu. Nejzručnější malérečkou v dílně pana Uhlíka je nyní Mařka K., kterou vidíte na našem obrázku. Pochází z početné rodiny a kromě malování musí pracovati ještě hodně doma při hospodářství a na poli.
Neúnavný pan Uhlík přemýšlí stále, jak by výrobu zdokonalil. Jeho vlastním nápadem jsou kasety s černým nebo žlutým podkladem, na který teprve maluje se ornamentální výzdoba. Takovéto kasety se nevyrábějí nikde jinde jako v Ratiškovicích.
Pan Uhlík chce začít také s výrobou malovaného slováckého nábytku. Vypravuje-li vám o tom, zdá se vám to skoro neuskutečnitelné. Ale musíte panu Uhlíkovi věřit, že to dokáže. Kdo za necelý rok dovedl zříditi dílnu, ve které se rodí pod rukama maléreček denně sta barevných květů, ten dokáže v životě ještě mnoho.


Práce rukou i ducha (Moravské noviny, Brno, čtvrtek 10. 2. 1944, roč. 97, číslo 40, zadní strana)

K y j o v : Doklad, jak harmonicky vedle sebe může jít práce rukou i ducha podává činnost Jožky Bláhy z Ratiškovic. Bláha, jehož povolání není zrovna lehké, je totiž horníkem, je známým kulturním pracovníkem. V obci soustřeďuje veškerou kulturní i národopisnou práci a sám je činný jako lidový spisovatel a dramatický autor národopisných obrázků. Jožka, jak se mu Ratiškovicích všeobecně říká, patří k lidem, kteří obětavostí a houževnatostí dokazují nejlépe lásku ke svému kraji, kterému příkladně slouží prací rukou i ducha. Na obrázku Jožka s představitelkami jeho lidové hry.

 

 

Podle tisku zpracovala irena.barinova(zavináč)tiscali.cz

 

 

 

Copyright © obec Ratíškovice
Všechna práva vyhrazena.