Obsah
Tělovýchovná Jednota Sokol Ratíškovice
První pokusy o založení Sokola v Ratíškovicích se objevily v r. 1908 a zasloužili se o ně ratíškovičtí učitelé bratři Josef a Adolf Ptáčkovi, podle farní kroniky „výstřední pokrokáři“. Žádné zápisy z této doby se bohužel nedochovaly, až v roce 1947 sepsal zpětně historii organizace ratíškovický nadlesní Bohumil Pospíšil (link01). Vycházel z ústních výpovědí tehdejšího bratra starosty Martina Norka a sokolských bratrů Josefa a Františka Vlasáka, Františka Karase a Františka Zámečníka.
Podle těchto výpovědí vznikla Jednota Sokol poprvé na přelomu let 1911-1912 na popud jednoty Rohatec a čítala asi 40 členů. Mezi zakládající patřili Matouš Kotásek, Ludvík, Bohuš a Ladislav Královi, Josef a František Vlasákovi, Petr Novák a Rajmund Žižlavský. Posledně jmenovaný byl také prvním starostou jednoty. Většina z nich jsou bývalí členové čtenářského spolku Pokrok, kteří „byli úplně znechuceni osobními rozepřemi, které vznikaly v tomto spolku.“ Uvyklí spolkové činnosti a práci, pojali myšlenku „utvořit nějaký pokrokový český kroužek, přímo tedy Jednotu Sokol, jako nám a našemu smýšlení nejbližší korporaci.“ Spolková místnost se nacházela v domě čp. 25 v ulici Dědina, což byla v tehdejších letech hospoda pana Smejkala (pozdější hostinec „U Klimšů“). V té době nepořádali žádné akce, pouze „členstvo samo pilně cvičilo“ – v létě na dvoře, v zimě v sále. V humně si postavili primitivní hrazdu – železnou tyč upevněnou mezi stromy, ostatní nářadí jim půjčovala jednota z Rohatce.
První veřejné cvičení bylo pravděpodobně v červenci 1912. Mělo být na prostranství „u rybníčku směrem k Vacenovicím“, ale tehdejší starosta obce Zemánek jej zakázal „z důvodu udržení veřejného klidu“. Hostinský Smejkal, který měl prostorný dvůr a jehož dvě vnučky, sestry Fleischhaskenovy, také cvičily, vzal tenkrát zodpovědnost na sebe a cvičení se konalo ve dvoře jeho hostince. Bylo tam hodně lidí a pro nával nebylo z některých míst na cvičence ani vidět. Přišli také bratři z hodonínské a rohatecké jednoty a cvičení se vydařilo. Ovšem podle vzpomínek bratra Františka Vlasáka „tetičky z Ratíškovic tenkráte nadávaly, že Sokoli jsou neznabozi, že mají jíti raději pomáhat k Moravě, že je tam zátopa a zde prý si lámou ruce zbytečně při cvičení.“ Podle Josefa Vlasáka se většině obce nelíbilo ani scházení členů „navečer, kdy nebylo slyšet žádné jiné písně, než sokolské. Roby na nás hučaly, že enem hučáme a nic neděláme... Rád na ty časy vzpomínám.“
V roce 1913, na svátek Petra a Pavla, jeli členové jednoty ve slováckých krojích do Hodonína k „Červeným domkům“ na slovácké slavnosti stavět máj, který sami přivezli.
Po několika málo letech cvičení přešla jednota do hospody „U Růžičků“ v ulici Řádky (link02).
Kolem r. 1926 přišel z okresního úřadu v Hodoníně dotaz, co se děje s jednotou. Bratr Vlasák tenkrát odepsal, že „zde již Jednoty není“. Všichni její členové totiž museli během I. světové války nastoupit vojenskou službu. Archiv byl v roce 1914 zničen požárem a nebyl nikdo, kdo by sokolská cvičení obnovil. Ze cvičebního nářadí zůstala jenom hrazda a tu si asi r. 1919 vzali členové DTJ (Dělnické tělovýchovné jednoty), která tenkrát v Ratíškovicích vznikla.
Roku 1927 proběhlo okrskové cvičení TJ Sokol v Dubňanech, kde byli přítomní i členové bývalé ratíškovické organizace, a jejich přičiněním byla o rok později v Ratíškovicích založena dubňanská pobočka. Jejím prvním předsedou se stal František Zámečník. Ustanovující schůze se konala 19. srpna - na ní bratr Fiala v závěru své řeči zdůraznil, že „Sokolové, jako nositelé národní myšlenky, usilují tělesnou a mravní výchovou svého členstva dobýti své vlasti nejčestnějšího místa mezi ostatními národy. Můžeme je přirovnati k lidovýchovné, občanské škole, sledující ty nejčistší národní snahy. Sokolství vede k dokonalosti tělesné i mravní. Tělocvična pak jest školou – školou občanskou v nejlepším slova smyslu, neboť tělocvik zde pěstovaný sílí tělo i mrav a naplňuje mysl zásadami, vychovávajícím v jedinci občanské ctnosti.“
Bratr Zámečník se stal předsedou a jeho zástupcem byl ratíškovický keramik Karel Němec (link03). Nové začátky byly opět těžké - Jednota Sokola byla něčím, na co nebyli lidé zvyklí, a tak na členy pohlíželi nepříznivě. Muselo se shánět nové nářadí – zde hodně pomohla jednota z Dubňan, která do Ratíškovic zapůjčovala svoje. Žíněnku udělal bratr Žižlavský ze sena a plátno na ni daroval bratr Novotný z filtrační plachy z cukrovaru. Dřevěné sloupy k hrazdě pořídili sami členové z dolu Vlasta. Koncem dvacátých let začala nad tělovýchovou převládat kulturní a společenská činnost, hrála se divadelní představení, pořádaly se besídky, kabarety, maškarní a silvestrovské zábavy; zřízena byla také spolková knihovna. Mimo jiné padl na schůzi v září 1928 návrh, „aby byl vybírán pokutový poplatek ve výši 20 hal. za každé pronesené německé slovo při členské schůzi.“ (link04). V tomto roce se v Ratíškovicích za velké účasti okolních jednot také poprvé pořádalo okrskové cvičení, a to na tehdejší Orlovně (dnešní pozemky MŠ Sluníčko a prodejny COOP). Obě strany - jak sokolská, tak orelská - se k sobě chovaly po celou dobu své činnosti slušně a vycházely si vstříc.
Po roztržce s hostinským Růžičkou, „který tak nezvyklým způsobem nepřátelsky vystoupil proti Sokolu, třebaže neměl nejmenšího důvodu“, se v r. 1930 spolek přesunul do hostince U Šťastných a později do Obecního hostince. I když činnost byla stále pestřejší, pořád byli ratíškovičtí pouze pobočkou dubňanské jednoty. Proto v lednu 1935 podal bratr Vlasák návrh pro osamostatnění, což bylo všemi hlasy přijato. Činnost se nadále rozvíjela a získávala si v obci více přívrženců - možná i proto, že členy se stávali učitelé a učitelky, jež v Ratíškovicích působili. Mimo jiné to byl bratr Josef Kocůrek (link05), snad „nejtemperamentnější činnovník naší jednoty“, se svou manželkou (rozenou Vídeňačkou) nebo sestra učitelka Marie Těšinová, které „pro její mírnou a dobrou povahu nikým nikdy nebylo snad ublíženo“, učitel Jan Varadínek se svojí manželkou či pozdější dlouholetý ředitel ratíškovické školy Jaroslav Beránek (link06).
Kromě tělovýchovné činnosti působil v Jednotě Sokol také odbor divadelní (link07) a hudebně-zábavný, jenž byl přímo spojen s odborem dramatickým. Všechny pořádané akce „bývaly vždy místní událostí prvořadou, to můžeme prohlásit bez sebechvály, neměli jsme konkurence!“
Jednota Sokol ukončila svoji činnost v r. 1942 z nařízení protektorátních úřadů. Spolkový majetek byl zabaven, zůstal ve spolkové místnosti a nesměl být zcizen. Ratíškovičtí měli dočasně u sebe uschováno i nářadí bratislavské jednoty, která si je zde uložila v r. 1939 při likvidaci sokolských jednot na Slovensku. Některé členky, aby nezůstaly v nečinnosti, utvořily oddíl házené při SK Ratíškovice.
Jak v říjnu 1947 zapsal bratr Bohumil Pospíšil, „to povlovné uhasínání činnosti až do úplného zániku v době okupace, to už je černá noc a nemám nálady o tom psáti právě nyní. Nechť mně laskavě prominou budoucí, kteří toto budou čísti.“
Po osvobození republiky r. 1945 se ke své práci vrátil jak Sokol, tak Orel a Sportovní klub. Po jejich sjednocení se Sokol stal vedoucí složkou (link08), (link09) (link10), ale po nové reorganizaci (link11) v padesátých letech byla veškerá sportovně tělovýchovná činnosti spojena v TJ Baník Ratíškovice.
irena.barinova(zavináč)tiscali.cz
Použité materiály:
Kniha protokolní Pobočky těl. Jed. „Sokol“ v Ratíškovicích od 19. srpna 1928 – 1936
Zápis o výpovědích bratří, kteří stáli u kolébky Sokolského života
Ratíškovice, minulost a přítomnost obce, Marie Macková – Frolcová
Kronika obce Ratíškovice
Pamětní Kniha fary Ratiškovické čili Domácí Protokol od roku 1867
Copyright © obec Ratíškovice
Všechna práva vyhrazena.